Sladký ničema

„Rozhazování končí! Moc utrácíš. Bude se šetřit. Co kupuješ kromě jídla? Chodíš k doktorovi? Veterinář bude levnější.“ Jakožto hudební film funguje Sladký ničema skoro dokonale, chytlavé rytmy mě nenechávaly v klidu a já si užíval téměř každičkou melodii (pravda, musíte mít rádi nejmenovaný hudební styl, abyste tuhle složku plně docenili). Po příběhové stránce už to taková sláva není, děj místy docela dost ztrácí tempo, naštěstí každá historka/momentka z Emmetova života nabízí něco zajímavého a vtipného (měsíc byl super, stejně tak pronásledování milenců a jeho různé verze, i když nejvíc mě stejně bavily „rozhovory“ hlavního hrdiny s Hattie). A vše samozřejmě táhne výborný Sean Penn s tím svým neodolatelně přiblblým úsměvem, jeho přespříliš skromného Emmeta se srdcem na pravém místě si snad nelze neoblíbit. Zvlášť, když udělá osudovou chybu, která z něj konečně udělá lidštější bytost. Škoda toho rozvláčného způsobu vyprávění a z něho vyplývajících nudnějších chvilek, kvůli tomu dávám pouze solidní 4*. „Nemusíme se brát.“ – „Nejde to. Potřebuju volnost. Jsem umělec.“ – „Já myslela, že mě máš rád.“ – „Baví nás to spolu. Vzal jsem tě na skládku střílet potkany.“ – „Střílet potkany mě nebaví!“ – „Vzali jsme si sendviče.“ – „A koukat na vlaky je taky dost divný!“ – „Vždyť to říkám. Každej máme rád něco jinýho.“ (08.08.2015)

Z filmu je cítit, že je to Allenovo opečovávané dítě, které opravdu miluje. Příběh jednoho z nejlepších jazzových kytaristů první poloviny dvacatého století. Místy skvěle komediální, hlavně střílení na krysy a pozorování vlaků, také muzikantův vztah s němou holčinou je docela dost dojemný a absurdní zároveň. Sem tam se objevují i slabé momenty, dohromady je v nich vždy vidět Uma Thurman, ale dost částí filmu lze považovat za nanejvýš příjemné a pohodové. Penn ztělesnil Rae skvěle, s tím knírkem a úsměvem je to prostě on. Docela roztomilé, někde bych přítvrdil, ale já jsem to nenatočil. (25.09.2003)

Sweet and Lowdown, alebo historky z jazzových klubov v New York city podľa Woody Allena. ... If you are a student of jazz history, you are aware that Emmet Ray -- the subject of Woody Allens "Sweet and Lowdown" -- really existed. And not only did he exist, Emmet resembled many of the jazz musicians of the 1940s. At one point in his career he lived off the money earned by a couple of prostitutes, a practice not unheard of in jazz circles beginning with Buddy Bolden and Jelly Roll Morton. However, these jazz musicians prefer the term "manager" to the phrase pimp. Like many jazz legends, Emmet was an anti-hero, but his guitar playing -- makes up for his multitude of sins. Emmet was also a traveler who not only toured America but has played extensively in Europe. The guitarist lived at a time when jazzmen first traversed the country, spreading consciousness of jazz even to American audiences who were beyond the modest reach of radio and recordings. This original American art form not only spread across the country but to Europe in the 20s and 30s. The way was paved by such men as Louis Armstrong and Duke Ellington who were welcomed enthusiastically when they appeared on the other side of the Atlantic Armstrong in 1932 and Ellington in 1933. The audience for these giant talents included foreign musicians who modeled themselves after the American originators. Many Europeans played on a high level but only one became a major influence on American jazzmen -- the gypsy guitarist, Django Reinhardt. In Paris, Reinhardt and violinist Stephan Grappelli founded the Quintet of the Hot Club of France in 1934. Bringing his romantic, bittersweet gypsy ethos to the American jazz with which he had fallen in love, Django created an original sound and style. Though little is known about the life of Emmet Ray (few photographs and recordings exist today), the Woody Allen film attempted quite enthusiastically to capture the spirit of Emmet Ray -- and that of the crazy world of jazz -- on celluoid forever. Dirk Dickens, Encyclopedia of Obscure Jazz Artists (Mirage Press) (21.08.2012)

Po Virgilovi ze Seber prachy a zmiz a Zeligovi si Allen dal dalsi dokumentarne ladenej film a zase o vymysleny postave. Takze opet nechybi par prostrihu na rozhovory, mimo jine se samotnym Allenem, kterej jinak ve filmu nehraje. Pribeh je tentokrat podavanej formou historek, takze je to ve stylu "Povida se, ze Emmet jednou..." a vidime tu historku, ale i pres to se film na jednotlivy sceny nerozpada a i kdyz to diky tomuhle obcas poskoci v deji, vetsinou jde vypraveni hezky za sebou. A i kdyz to je hlavne drama, nechybi komicky momenty a celej film svizne odsejpa v takovym pohodovym duchu. K cemuz taky prispiva paradni hudba a hlavne herci. Sean Penn je tady naprosto dokonalej, v podstate parchant, kterej nema problem kohokoliv okrast, chlastat, delat pasaka a machrovat, ale diky jeho sarmu proste musite mit jeho postavu radi. Pak tu je megaroztomila Samantha Morton, ktera nemluvi, takze se vetsinu casu jen usmiva, ale je fakt dokonala. Jeste stoji za zminku Uma Thurman, ktera sice spatna neni, ale je ve stinu Penna a Morton a nijak zvlast mi sem nesedla. Celkove fakt paradni zivotopisnej film a je uplne jedno, ze ta postava je vymyslena. (27.01.2009)

Netradiční Woody. Není to typická komedie, spíš takový příběh (polodokumentární díky těm mluveným vložkám) o jazzovém kytaristovi. Mě jazz nic neříká, takže fanoušci si asi hvězdu přidaj. Ale jo jsem rád, že jsem to viděl - už kvůli Pennovi a kouzelné Samanthě Morton, ale prostě žádná pecka tentokrát. 5/10 (01.07.2013)