Toni Erdmann

Přidávám se ke zdejšímu nadšení. Přemýšlím kdy jsem naposled zažil, že kino za scénou spontálně tleskalo a nebo se syčelo zhnusením (u jedné scény ). Film je natolik originální, že se těžko popisuje, má v sobě mnoho lidskýho citu, jsou v něm scény při kterých se musíš smát, ale uplně stejná scéna vlastně vyznívá hrozně smutné a je ti hlavních hrdinů líto. Pak krásnej sociální kontrast znázorněn pouze "mimoděk" záběry kamery. Dojtšlandi posílaj letos do boje o Oscara opravdu hodně těžkou váhu. Až nečekaně chytrá emotivní superpecka totiž musí chytit každýho a působí v unylosti nabídky našich kin jako živá voda pro všechny, kdo už pomalu balili svou víru v krásný, chytrý a divácký silný filmový zážitky. (23.10.2016)

Mohla jsem se předem spolehnout, že tohle bude stoprocentně dobrých fimů (byť stopro dobrý ještě neznamená vrcholně nepřekonatelný) - to je skvělý pocit i proto, že ho dnes dovede oprávněně vzbudit jen málo tvůrců - většinou se člověk trochu obává, že se v jednu chvíli se sebou spokojí a přestanou se překonávat, stanou se zavedenými symboly a usnou na vavřínech. Tady to prostě víte, že se to nestane. Na to je příliš vynalézavá, fascinovaná a provokovaná materií života i vlastními schopnostmi, svými i druhých. *** Čímž chci hlavně říct, abyste neopominuli shlédnout i předchozí smínky Maren Ade. Jak se vyvíjí, tak se neopakuje, a v nových a nových, zjemnělejších i odvážnějších a sebeironičtějších tazích krouží kolem jediného důležitého tématu - lidských vztahů a opravdovosti prožívání - s čím dál větším zaujetím a uvolněnějším tvůrčím potenciálem sleduje a předvádí, jak se oboje navzájem vychyluje v nesmířenosti, ovlivňuje v boji se sebou a harmonizuje v přijetí. *** Na druhou stranu musím dodat, že přestože si tu Maren Ade vzala bez obalu na mušku trapnost samu, a často ten druh trapnosti, který se prostě nevykoupí ničím a je nutno ho jen přestát, a zcela jistě to musel být i její vnitnří boj nejen při natáčení, ale vůbec, po čase z filmu i díky tomu, jak dál rezonuje mediálním prostorem, tak jako tak zůstává dojem, že drtivé většině lidí se zalíbil ze špatných důvodů, že je prostě bavil jakožto film plný gagů a absurdní komiky. A to je špatně, v tom případě se Maren Ade tristně nepodařilo komunikovat, co zamýšlela neboť jinak by se lidé museli bezprostředně po shlédnutí a ještě dlouho po něm uvnitř sebe i navenek nepříjemně a svědivě ošívat. Ujímám jednu hvězdičku právě za to. *~~ (09.10.2016)

Tohle je hodně ojedinělé. Přišlo mi to jako taková směsice všeho dohromady. Chvíli to člověka baví, pak následuje nudná nebo smutná scéna a následně zase pravý opak. Celkem se divím, že mi nevadila délka snímku, ale musím uznat, že to uteklo rychle, jelikož mě to bavilo. Ovšem, co bych vážně vidět nepotřebovala je tělo Sandry Hüller, nicméně i to tam sedělo. (12.01.2017)

Velice netradiční film o odcizení a sbližování starého otce s úspěšnou dcerou. Skvěle to dokáže vystihnout prostředí. Z hlavní postavy cítíte smutek a touhu po obyčejné, klidné konverzaci. Oproti tomu všichni ti manažeři používají přesnou korporátní hantýrku, která je všude stejná. Přišlo mi, že některé situace vyzněly do ztracena a určitě to mohlo být kratší. Vrcholem filmu je týmová party u ní doma. To nemělo chybu. (17.04.2017)

Bláznivá (tragi)komedie o (polo)šíleném bodrém fotříkovi natočená jako tříhodinový art film. Ta délka je místy dost znát, ale celkový dojem je přesto zatraceně dobrý. Po skončení v hlavě utkví nejedna pasáž, ale bezkonkurenčním vrcholem filmu je mnohaminutová sekvence teambuildingové oslavy narozenin. Něčeho tak vtipného a roztomile absurdního a mimoňského se divák v kině dočká přinejlepším jednou za 2-3 roky... 80 % (29.10.2016)