Toni Erdmann

Něco je asi špatně. Zatímco polovina osazenstva místního ústavu nadšeně popisuje, jak si u filmu provlhčila tkanivo, já zažil na mordě jenom hořký škleb. Stárnoucímu fiškusovi odchází blízcí.... a dochází síly, invence a čas. Logické puzení k bilancování končí upnutím se na dceru, dávno ztracenou a odcizenou bytost, které chce předat několik nevyžádaných rad ohledně smyslu existence. Nic velkého, jen prosté ,,žij a bav se, dny, utracené pro korporát, ti nikdo nevrátí". Vytrhuje sebe i ji z citové letargie, a to za pomoci absurdního humoru, který je rozhodně více absurdní, nežli směšný. Faktická absence hudebního podkresu i tempo, které rozhodně není strhující, slouží svému účelu dobře. Pokud tedy skutečně netrváte na tom že má jít o komedii, u níž se při výletě do kina vychláme celý kurník, pak by naopak šlo o selhavší dílo. Jestli však cílem tvůrců bylo, abych vytáhl tatíka ven a šli jsme krmit kachny, než bude pozdě, abych zavzpomínal, co mi bylo dáno a podumal, jak to nyní vracet, pak ano, funguje to skvěle. (08.02.2017)

51. MFFKV: Jasný divácký favorit a zároveň snímek, u něhož je jakékoliv holé konstatování jeho kvalit jen bezobsažným opakováním frází z recenzí. Německá režisérka Maren Ade po dekonstruktivní vztahovce Všichni ostatní (2009) natočila smutné rodinné drama, u něhož se budete popadat za břicho. I během více než dvou a půl hodinové stopáže Toni Erdmann uběhne rychleji než libovolný o polovinu kratší počin – zásluhu na tom má hlavně režisérka, která dokonale ovládá timing jednotlivých scén, u nichž ví, kdy střihnout pryč a kdy naopak nechat záběr doznít. Výsledkem je nejen nejlidštější film festivalu, který velmi komplexně popisuje zbytečně strastiplné přežívání ve světě 21. století, ale zároveň očišťující komediální zážitek, který nenechá jedno oko suché. Ale z opačných důvodů, než byste čekali. (15.01.2017)

Přidávám se ke zdejšímu nadšení. Přemýšlím kdy jsem naposled zažil, že kino za scénou spontálně tleskalo a nebo se syčelo zhnusením (u jedné scény ). Film je natolik originální, že se těžko popisuje, má v sobě mnoho lidskýho citu, jsou v něm scény při kterých se musíš smát, ale uplně stejná scéna vlastně vyznívá hrozně smutné a je ti hlavních hrdinů líto. Pak krásnej sociální kontrast znázorněn pouze "mimoděk" záběry kamery. Dojtšlandi posílaj letos do boje o Oscara opravdu hodně těžkou váhu. Až nečekaně chytrá emotivní superpecka totiž musí chytit každýho a působí v unylosti nabídky našich kin jako živá voda pro všechny, kdo už pomalu balili svou víru v krásný, chytrý a divácký silný filmový zážitky. (23.10.2016)

Nepamatuju si, kdy naposledy mi přišlo, že kvality nějakého filmu nejdou popsat, že se musí prostě vidět. Jenže cokoliv by se řeklo o Erdmannovi, by nedokázalo vysvětlit ten pocit upřímnosti, úpěnlivosti a opravdovosti, jaký jsem měl. Erdmann mě donutil jít čtyřikrát do kina, to se zatím žádnému filmu nepovedlo. Je to ve všech ohledech výjimečný a jedinečný zážitek, ze kterého jsem načerpal energii a těším se, až ji budu čerpat znovu. (22.09.2016)

Toni Erdmann střídá velkolepě natočené scény s těmi, které prostě působí až přespříliš divně. Je zde na první pohled vidět, že se režisér Maren Ade snaží tímto pojetím přiblížit Alejandrovi Gonzálezi Iñárritu a jeho "Birdmanovi", což mu překvapivě ve většině případů i vychází. Hlavní postavy snímku se totiž také stávají sami sebou až ve chvílích, kdy si před někým nasazují masku. Chvílemi mi tato místy smutná, až tragikomická "novela" způsobovala záchvaty smíchu a záchvaty naprostého smutku nad tím, jak moc trefné metafory dnešního uspěchaného světa plného přetvářky, kde slušné a spontánní chování působí jako výstřední a z jiného světa, režisér užívá. Tohle se až na pár zbytečných scén a předlouhou stopáž moc povedlo! (30.12.2016)