Pásky z Nagana

Před pár lety jsem ve spalujícím létě pospíchal na pivo do lokálu u nás v ulici. Uvnitř, v takové malé zastrčené místnosti, do které se nám nikdy moc nechtělo, seděl hlouček lidí. Dřív, než jsem se tam stačil podívat, jsem od přítomných věděl, kdo tam je. Jágr se Svobodou. V tu chvíli mi to všechno najelo. Život na Moravě, nový elektronický budík značky Philips nařízený každý den na brzké ranní vstávání, osmá třída základky, narvaná učebna chemie s televizí, semifinále s Kanadou u kterého jsme bouchali do stolů a řvali, euforie jako blázen, teletext, BBV, finále a můj brečící otec. Dost se toho od té doby změnilo a možná jsem si to jenom dlouho nepřiznal, ale tohle jsou jedny z nejzásadnějších vzpomínek na mé dětství. A Ondřej Hudeček je dokázal přivolat zpátky. I patos má v životě své místo. A někdy stačí jen patnáct sekund mlčet, přesně jak to říkal Robert Záruba. (01.03.2018)

Tenhle dokument je hodně silný a veskrze profesionálně provedený. Oceňuji, že cizincům dokáže vysvětlit, jak kupodivu velmi důležitý moment v kontextu našich dějin to byl (otestováno na Finovi). A mě zase po letech vehnal slzy do očí. Ty záběry z domoviny mi ale připomněly, že to v 90. letech i v Praze vypadalo, jak někde na ruské vesnici. (02.03.2018)

Svoboda (který z ovládané země utekl za snem hrát NHL) je Freedom. Tak se v překladu jmenuje střelec zlatého gólu na turnaji století a po odhalení žasne nejen novinář Tal Pinchevsky. Je to další střípek k dokonalosti někdejšího českého hokejového zázraku. Turnaj o otloukáncích z východního bloku, o národní hrdosti, pospolitosti, na který se nezapomíná. Úspěchu party okolo kapitána Vladimíra Růžičky se je tak něco nevyrovná, napadá mě památný výkon české fotbalové reprezentace z Eura 2004 s Nizozemskem, které vedlo už 2:0, ale Nedvěd, Koller, Rosický, Poborský a další výsledek otočili. A samozřejmě dvě zlaté medaile Ester Ledecké z roku 2018. Hudečkův dokument je velmi svižný, myšlenkově bohatý a pestrý, navrch s dosud nepublikovanými záběry. Nostalgie je mocná. (28.03.2018)

Jestli jsem něčeho milovníkem a mám o tom přehled, pak je to dokumentární žánr a hokej. The Nagano Tapes je po filmařských stránkách asi jeden z deseti nejlepších dokumentů, které jsem v životě viděl a bezesporu ten nejlepší sportovní dokument. To píšu bez veškerého sentimentu, i kdyby ten turnaj vyhrál Kazachstán a dokument byl o něm v identickém provedení, bavil by mě úplně stejně. Ačkoliv mám notoricky nakoukanou dobovou VHS kazetu a hokej mě zajímá a baví, některé vyštrachané informace a především pohledy samotných protagonistů pro mě byly zcela nové. Marginální výtky mohu mít snad jen k tomu, že stopáži by slušelo o 20 minut víc a trochu větší zasvěcení do sportovní stránky turnaje včetně představení největších hvězd (Švédové a Finové jsou zde vynecháni). Celý sportovní pavouk mimo nás byl ignorován (sportovního diváka ze zahraničí by zajímal) a byly opomenuty i sportovní témata té doby týkající se turnaje, například rozhodčí a jejich posuzování zákroků, či český protest proti Švédům (Ulf Samuelsson). To je mi ale vlastně ve výsledku jedno, protože tomu se detailně věnuje třeba výše zmíněná alternativa. Ano, takto se dělá světová dokumentární tvorba 21. století a jsem nesmírně hrdý, že do této doby neznámý Ondřej Hudeček předvedl vlastní obdobu Nagana, ne na ledových kluzištích, ale na poli dokumentárního žánru. Víc podobných talentovaných českých lidí, víc podobné tvorby, která se vymaňuje z české průměrnosti a marastu. Přeju jemu i nám všem aby měl dokument co největší světový dosah a zakoupila ho některá ze zahraničních TV, protože nejde ani tak o malicherné vítězství na jednom turnaji před 20 lety, jde o geniálně minimalistické zobrazení českého 20. století, které by mělo vidět co největší procento zahraničních diváků a co největší počet Čechů by si ho měl povinně připomenout, protože začíná zapomínat. 100 % ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- V době Nagana mi bylo 8 a taky si pamatuji kde jsem v tu dobu byl. Na škole v přírodě nás vyhodili učitelé do pokojů z místnosti s televizí, aby se mohli sami podívat na reprízu ČR - Kanada. Dívat jsme se chtěli i my, leč národní soudržnost na hory patrně nedorazila. Když jsem jako jediný zůstal za dveřmi a cca. půl hodiny alespoň poslouchal a vzrušující dění si pouze představoval, po nenápadném nakouknutí dovnitř a mém okamžitém zpozorování přede mnou zabouchli dveře, aby se v místnosti 30x3km mohli dívat ve třech sami. Proto mě trochu pobavila ta sentimentální pasáž jak se celý národ semkl a díval se společně. Škoda, mohl jsem mít taky pěkné vzpomínky, takhle si z Nagana vybavuji jen ta masivní dřevěná futra. (04.03.2018)

Dodnes bych dal asi dohromady všechny české výsledky na turnaji a rozhodně si pamatuji, kde jsem byl a co jsem dělal, při každém zápase Hlinkových chlapců. Pouze zápas s Ruskem ve skupině a dvě třetiny s USA ve čtvrtfinále, jsem neviděl kvůli povinné školní docházce, ale od slavného semifinálového souboje s nadpozemsky silnou Kanadou, už šla i škola stranou. Ředitel vyhlásil ve školním rozhlase, ať se odebereme do učeben s televizí a mohlo se začít hromadně fandit. Finálové klání proti sborné, řízené ruskou raketou z Moskvy, už pak provázelo celorepublikové šílenství, nadšení a nakonec i obrovské oslavy. Na naganském tažení byla krásná ta neskutečná soudržnost našeho týmu a jeho silný duch. Prostě parta, která si sedla a táhla za jeden provaz. Jedno jméno však bude navždy vyčnívat ze soupisky různorodých osobností a charakterů - DOMINIK HAŠEK. Bez něho bychom na hokejový Olymp nikdy nedosáhli. Tohle už se asi jen tak nezopakuje. K filmu jako takovému, není co dodat. Naprosto špičková záležitost, která se sleduje na jedno nadechnutí. Už mám zase husí kůži... (27.03.2018)