Pásky z Nagana

Velmi dobře natočený příspěvek k dějinám nacionalismu a současně zdařilý pokus o obnovení staré polemiky o smyslu českých dějin... ___ Á propos: Říká se, že si většina pamětníků vybaví, kde byli a co dělali, když se hrálo finále. U mě tomu tak není. Já si živě vybavuji jen to páteční ráno, kdy se konalo utkání Česko-Finsko. V sedm hodin nám začalo vyučování strojírenské technologie, avšak již od prvních minut byl v žactvu cítit podivný neklid, který byl umocněn přítomností černobílého přenosného televizoru Tesla Merkur na první lavici prostřední řady... Tento přijímač žluté barvy přinesl kdosi ze spolužáků v naivní víře, že se podaří přesvědčit přísného vyučujícího, aby dal přednost hokeji před nudným výkladem o diagramu Fe-Fe3C. O tom, že se tehdy v české společnosti dělo cosi výjimečného, svědčí i to, že jindy neústupný a neoblomný učitel podmíněně souhlasil! Onou podmínkou pak bylo, že se budeme koukat až od druhé třetiny (což bylo doslova za pár minut) a do té doby rychle něco probereme... Všechny další zápasy mám v mlhách; jen jedno vím jistě: U dalších zápasů to už bylo bez podmínek (a na velké barevné obrazovce)... No a pak si pamatuju především pozvracené ulice, českou renesanci alkoholismu a všudypřítomnou kampaň "Hašek na Hrad", ze které jsme si tehdy dělali legraci a na kterou dnes se závistí vzpomínáme... (28.03.2018)

Před pár lety jsem ve spalujícím létě pospíchal na pivo do lokálu u nás v ulici. Uvnitř, v takové malé zastrčené místnosti, do které se nám nikdy moc nechtělo, seděl hlouček lidí. Dřív, než jsem se tam stačil podívat, jsem od přítomných věděl, kdo tam je. Jágr se Svobodou. V tu chvíli mi to všechno najelo. Život na Moravě, nový elektronický budík značky Philips nařízený každý den na brzké ranní vstávání, osmá třída základky, narvaná učebna chemie s televizí, semifinále s Kanadou u kterého jsme bouchali do stolů a řvali, euforie jako blázen, teletext, BBV, finále a můj brečící otec. Dost se toho od té doby změnilo a možná jsem si to jenom dlouho nepřiznal, ale tohle jsou jedny z nejzásadnějších vzpomínek na mé dětství. A Ondřej Hudeček je dokázal přivolat zpátky. I patos má v životě své místo. A někdy stačí jen patnáct sekund mlčet, přesně jak to říkal Robert Záruba. (01.03.2018)

Svoboda (který z ovládané země utekl za snem hrát NHL) je Freedom. Tak se v překladu jmenuje střelec zlatého gólu na turnaji století a po odhalení žasne nejen novinář Tal Pinchevsky. Je to další střípek k dokonalosti někdejšího českého hokejového zázraku. Turnaj o otloukáncích z východního bloku, o národní hrdosti, pospolitosti, na který se nezapomíná. Úspěchu party okolo kapitána Vladimíra Růžičky se je tak něco nevyrovná, napadá mě památný výkon české fotbalové reprezentace z Eura 2004 s Nizozemskem, které vedlo už 2:0, ale Nedvěd, Koller, Rosický, Poborský a další výsledek otočili. A samozřejmě dvě zlaté medaile Ester Ledecké z roku 2018. Hudečkův dokument je velmi svižný, myšlenkově bohatý a pestrý, navrch s dosud nepublikovanými záběry. Nostalgie je mocná. (28.03.2018)

Takové hezké připomenutí dvacátého výročí naganského vítězství, ale pro fandy hokeje a pamětníky nic nového. Je pravda, že slyšet Bretta Hulla, Lindrose, Crawforda či Jašina jak mluví s respektem o našich, je pořád příjemné a stejně tak je super vidět, jak to Fleuryho strašně žere, ale jinak tu není nic, co bych neviděl či nevěděl už dřív. Ale je fakt, že tenhle dokument asi není primárně určen českému fanouškovi, což soudím i z toho, jak je dokument zasazován do historického rámce. Každopádně nejzajímavější záběry pro mě byly ty ze Svobodova draftu. Nicméně i přesto, že to všechno znám, mě to pohladilo na duši a dokud zase nevyhrajeme něco podobného, tak mě to hned tak neomrzí. 80% (05.03.2018)

Američané ho mají ve Fort Knoxu, Rusové ve státní bance, Kanaďané na poličkách s trofejemi a my? My ho máme v srdci.. Profesionalismus zahraniční produkce, zběsilé tempo těžící z funkčního poměru archív - mluvící hlavy 4:1 a emotivní dopad. Přidanou hodnotou pro mě byli zdrcený Lou, nadhled a návrh na epitaf od Marca Crawforda, křížovkář Brett Hull, vtipné a zároveň obdivné filozofování Erica Lindrose ohledně nájezdu na Haška („Myslím, že nevěděl, co udělám. A když to nevěděl on, jak jsem to měl vědět já?“) a především prostor pro Theorena Fleuryho, který s kusem pravdy a imagem Jeffa Goldbluma otvíral staré rány stejně neurvale, jako si kdysi počínal na ledě. Některé věci byly notoricky známé, ale právě proložení glosami Severoameričanů spjatých s hokejem mi přineslo hrdost a ujištění, že to všechno nebyl jen sen. Ať už za tím stála Hlinkova taktika dostat o jeden gól míň než soupeř, litvínovské jádro, gumová páteř Dominika, fax od staré paní, nebo to, že Růžička junior byl jako dítě ubrečená bábovka, troufám si tvrdit, že něco jako Nagano se už nikdy nebude opakovat. Ale víte co.. Hlavně se z toho neposrat.. (28.03.2018)