Studená válka

Silně autobiografický film oscarového režiséra mne zaujal právě svojí autenticitou, nevyzpytatelností co se vztahových peripetií jeho rodičů, ztvárněných skvělou Joannou Kulig a Tomaszem Kotem, týče a přesně vykresleným rozporem mezi bohémstvím a touhou po lásce, s čímž se potýká nejeden umělec či umělkyně. Odi et amo, řekl by Gaius Valerius Catullus, tedy nenávidím, však miluji zároveň. Tak by se dal jednoduše vyjádřit vztah dvou lidí, kteří na pozadí jazzové, ale i folklorní hudby bojují se železnou oponou, komunismem, sami se sebou i vzájemnou přitažlivostí a nevraživostí. Dojde jejich vztah naplnění? (30.03.2020)

Vzdoroval jsem, ale nakonec mě ten film stejně dostal. Některé záběry jsou prostě tak překrásné, že nelze jinak. Za mimořádně zdařilé zde považuji obsazení, herecké výkony, hudbu a úspornost dialogů; u Idy mi ta retro filmařina vadila, ale zde jsem tomu přišel na chuť a říkal si, že je až s podivem, jak moc ten film působí, jako by byl natočený v 60. letech. Velká obrazová nádhera, která podle mě zdaleka není tak chladná, jak někteří tvrdí. Nesednul mi akorát závěr, řekněme posledních 20 minut bych si z filmu odmyslel a zakončil ho zcela jinak - nechtěl jsem, aby to skončilo takto, ten konec se mi prostě nelíbil (ještě bych snesl, kdyby to skončilo třeba jako La La Land, ale takto fakt ne - kdo viděl, ví). UPDATE 26.12.2020 - Když jsem po necelých 2 letech dostal chuť vidět to znova, líbilo se mi to asi podobným způsobem jako minule, snad jen s tím rozdílem, že se mi tam lehce vkrádala jistá znuděnost. Nepřijde mi prostě, že by to dokázalo člověka vtáhnout tak dobře, aby na všechno zapomněl a hltal jen dění na obrazovce. Obrazově je to jistě krásné a to snoubení hudby a obrazu je zde úžasné a je snadné tomu všemu podlehnout, a navíc to mile doplňuje velmi decentní humor (nádherná replika Zuly "Miluju tě víc než svůj život, ale teď musím jít zvracet."), ale prostě těch vynechaných informací je tam podle mě už tolik, že to brání vytvořit si k těm postavám nějaký větší vztah, a trochu víc jim fandit. Takže mi vlastně nově asi ani nevadil ten závěr - prostě to dopadlo, jak to dopadlo, a ta finální replika "Pojď na druhou stranu. Tam bude lepší výhled." je vlastně podle mě hodně dobrá. Btw. překvapuje mě, že mezi hereckými představiteli Zuly a Wiktora je věkový rozdíl pouze 5 let, a nově mě tam nejvíc bavila Agata Kulesza a bylo mi líto, že tam nemá víc prostoru. (11.05.2019)

Citlivě snímaný, ale až roboticky sestříhaný, klipovitý snímek snažící se zvážit sladkost života v teplých polských ústech… Vadilo mi, jak krása hudby a hlasu padala pod stůl, jak všechna ta hudba jen čněla jako pomůcka rytmizující příběh, jehož zraňující všednost nezhojila ani ta fantasticky vnímavá kamera, která jako by zavřela oči a nechala se vést jen tím temným sněním – a tak spatřila všechno. (28.09.2019)

Kombinace Polska a Francie to je něco pro mě, vždy, za všech okolností a ve všech souvislostech. A Studená válka je jedním slovem nádhera. Dějově minimalistické, obrazově bohaté, herecky přesné, režijně bravurní. Závěrečnou minutu bych mohl sledovat hodiny. Láska v Polsku, láska v Paříži v dusivé době, kdy pro něco minimálního musíte udělat maximum. Dechberoucí a srdcervoucí zároveň, Joanna Kulig umí zahrát děvku i femme fatale a vlastně obojí současně. V Cannes umí vždy ocenit mimořádně kvalitní evropský film. Pawlikowski opět na Oscara! (28.12.2018)

Na první letmý pohled opáčko po "Idě", ale i když by se mohlo zdát, že Pawlikowski po úspěchu svého nenápadného průlomového filmu jde na jistotu za festivalovým úspěchem a cenami, tak "Studená válka" překvapí tím, jak se od "Idy" liší ve všech ohledech. Tedy až na základní východisko o ryze osobním tématu a skrze něj zrcadlení polské dějinné a morální tragédie. Nicméně tato rovina leží tentokrát spíše v druhém plánu a plátno patří převážně zničující, ale současně tolik živelné romanci. Pawlikowskému nelze upřít, že má "Studenou válku" detailně promyšlenou, díky čemuž nesklouzne do manýry nebo jen kopírování "Idy". Vyprávění hudbou, provázání romantické a společensko-politické linie s ústředním motivem muziky, ale také opět koncepční užití klasického formátu a především pak souhra všech uvedených elementů v zájmu dramaturgie díla a jeho vyprávění dokazují, že Pawlikowski je bravurní režisér, který v rámci své vlastní tvůrčí renesance dozrál. Jistě, nabízí se otázka, s čím přijde dále a jestli se vydá novým stylovým směrem, nebo bude dále předvojem festivalové nostalgie po vrcholné éře autorského filmu (na které ostatně jede také Marhoulovo "Nabarvené ptáče"). Jenže stejně tak se nabízí uznat, že "Studená válka" (stejně jako "Nabarvené ptáče") nelze omezit jako pouhý soubor aluzí, protože o ty představují až úplně poslední z předností tohoto vytříbeného a emocemi pulzujícího filmu. (13.04.2020)