Whitney

Trochu mi vadilo to neustálé zdůraznování rasy a jejího významu. Jak řekl Morgan Freeman: Rasismus skončí, až o něm černí přestanou mluvit. Také, ale to je u životopisných filmů běžné, se jen velmi zřídka někdo pustil na tenký led negativního hodnocení. A že by toho bylo dost. Její morální i pěvecký pád, ale hlavně její mateřství, kdy jí dcera přežila o pár let. Film byl úžasný střihově, tam podle mě neměl chybičku. (19.07.2021)

Pro mne docela drsný procitnutí. Ne že by člověk tak nějak netušil, ale tady je vidět, že oč měla Whitney víc v hlase, o to míň ve zdravém úsudku a ve schopnosti poslat všechny ty náplavy a vtírky na výplatní listině do p....e, včetně ubožáka Bobbyho. Byla jak vlečná loď, táhla toho za sebou hrozně moc a na vůli se odpojit je potřeba víc síly než na lajnu, po který se to slastně rozplyne. (25.08.2020)

Whitney rezonuje. Těžko říct jestli díky vyjmečnému hlasu, nebo kvůli faktu, že z úplně obyčejné holky z "hood Newarku" to dotáhla až na vrchol. Možná je to mix obojího, ale bez ohledu na to, že tvůrci defacto obšlehávají AMY a nenabízí nic osobitého, je to vlastně zajímavá věc a pocta ikoně, o které neměl tenhle dokument vzniknout ještě alespoň 30 let. Snad jen práce s hudbou jako takovou je trochu slabší než v případě dokumentu o Amy Winehouse, kde její hudební vsuvky dojily emoce více a působily více sugestivně. (24.10.2018)

Skutočný megadokument, kde je asi všetko zo života Whitney. Dobré aj zlé tvorcovia dávkujú postupne, a mohol som si vytvárať o niečo pestrejší obraz ako z viac subjektívneho dokumentu Byť sama sebou. Tu je tiež viac ukázané, ako ju do nešťastia s drogami a alkoholom dostalo jej úplne najbližšie okolie a príbuzenstvo. A ako vystrnadilo preč Robyn, jej najbližšiu osobu, a to asi len pre riziko lesbického vzťahu. Zato všetkými podporovaný vzťah a manželstvo s nespratným černoškom ju dostal vieme kam. (15.08.2023)

Pro mě hudebně příjemný dokument. Od blízkých slyšíme, že drzá, prostořeká a věčně rozezpívaná, tichá, jako dítě hodná. Rodina se prodrala do střední třídy včetně domu s bazénem a matka, jíž sólová kariéra nevyšla a která později zavinila rozvod kvůli svým pletkám s duchovním, vlastní ambice promítla do tvrdého tréninku dcery, „aby nebyla ta hloupá z ulice“. V dojemné scéně jí velkorysou lstí dokonce umožní záskok v klubu. Důvtipně sestřihaný vzestup s žebříčky hitů, dobovými reklamami a světovou politikou vede k chvílím, kdy se fasáda začne drolit. „Její nejlepší kamarádka? Úplná nula,“ obviňují se navzájem z příživnictví. Dojde i na bouřlivý vztah s „černochem z ghetta, od jakých ji máma odháněla“ a smutný příběh jejich přehlížené dcerky. Jen dva prvky filmu ubližují. Jednak věčné zdůrazňování rasové otázky, jednak přešlapování kolem drog, kdy ztrácela hlas, rušila koncerty a marně opakovala odvykací léčby: z ohleduplnosti laických psychoanalýz „útěků před démony“ se vymyká jediné věcné svědectví: „Líbilo se jí to.“ Poslední záběry trosek bývalé divy, z jejíhož koncertu diváci prchají, jsou opravdu drsné, ale film má milosrdnou moc: vždy znovu nechá Whitney Houston zpívat. Ač režisér Kevin Macdonald zpovídal poctivě snad každého z hrdinčiny blízkosti a všichni dobře formulují, zní to naučeně; plno otázek zůstává nadále bez odpovědi. (12.04.2020)