Podobizna

Jméno Jiřího Slavíčka v českém filmu často asociuje emotivně bohaté zážitky či obecně setkání s krásnými filmy. Samostatně začal tvořit v roce 1938, podepsal se například pod aktualizovaným přepisem Nerudy Vzhůru nohama, výborné bylo nostalgické připomenutí života prvních herců ve Hvězdě z poslední štace, opakovaně dal výjimečné příležitosti Haně Vítové, adaptoval Raise... První poválečný Slavíčkův film, přepis Gogola z roku 1835, je mistrnou ukázkou tísnivé exprese, za kterou by se nemuseli stydět ani filmaři v éře vrcholného výmarského filmu. Podobiznu skutečně lze měřit s takovými klasikami, jakými byly Pražský student, Dr. Mabuse či Orlakovy ruce. V českém filmu podobného zástupe nacházíme ještě za války ve Fričově Experimentu. Bohužel, další vývoj čs. filmu dal na podobné žánrové vrcholy zapomenout a ani Slavíček nemohl důstojně pokračovat. (31.08.2020)

Výborný, dnes již téměř zapomenutý film, který vedle Spalovače mrtvol je nejlepším filmem hororového žánru české produkce , jaký jsem viděl . Zdařilá hra světla a stínu, gradované napětí, hluboká myšlenka díla a zejména výborné herecké výkony Vl.Šmerala, L.Skořepové,R.Deyla ml., dělají z této adaptace Gogolovy povídky jeden z vrcholných filmů čtyřicátých let československé kinematografie. (07.09.2008)

Temný drahokam českého filmu. Nádherný šerosvitný film, kde závěrečný záběr kočáru odjíždějícího ulicí vypadá jak Schikanedrův obraz. Horor není zrovna žánr, který by u nás kvetl, ale tenhle film se hororu velmi blíží. Dokonalé kostýmy a reálie, skvěle vybrané herecké typy. Stupňující se napětí a úzkost a závěrečný antiklimax. Nechápu, jak distributor může do oficiálního textu napsat, že příběh je silně vyšumělý. (13.02.2011)

Maliar na voľnej nohe nevie namaľovať tvár Satana. Priateľ mu radí, aby si ako predobraz zvolil úžerníka Chazaja. Maliar priateľovu radu odmieta. S úžerníkom s príšernou povesťou nechce mať nič spoločné. Nakoniec podľahne uhrančivej tvári tohto vydriducha. Osobne ho totiž príde požiadať o namaľovanie svojho portrétu. Žiada vernú podobu stvárniť tak, aby sa po vlastnej smrti mohol prostredníctvom obrazu navracať do sveta živých. Maliar sa, hoci nechtiac podvolí zvláštnemu a zlovestnému prianiu. Akoby bol spútaný neviditeľnými silami temnoty prikazujúcimi konať. Portrét namaľuje. Už pri jeho tvorbe má vidiny, upozorňujúce maliara na privysokú cenu, ktorú zaplatí za miešanie sa farbami do sfér, ktoré majú ostať tvorbou či iným skúmaním netknuté. Ďalší dej pokračuje o niekoľko rokov po tejto udalosti. Okrem skvele potemnelej atmosféry ponúka množstvo dodnes živých úvah. Napríklad o podľahnutí kreatívcov masovému vkusu (bráne do pekla). O potrebe zotrvania na vlastných víziách, hoci komerčne neúspešných. O zámernej likvidácii talentovanejšej konkurencie, hoci ide navonok o priateľov (platí pre každý druh vedy aj umenia). O množstvách úspešných manufaktúr na umelecké diela (toto do dokonalosti doviedli maliari ako Andy Warhol a Salvador Dalí, ktorí za peniaze podpisovali pomočené či prázdne plátna). O posadnutosti tvorbou, ústiacej do šialenstva. O posadnutosti peniazmi. O zrade ideálov v prospech krátkodobých hmotných výhod. (20.07.2015)

Jak namalovat ďábla? Vladimír Šmeral hraje zkoušeného malíře skvěle. Nedivím se, že mu v té době klečela u nohou spousta žen. Tento soft horor není vůbec vyšumělý, vážený oficiální texte distributora ! Je o neblahém vlivu peněz na charakter člověka, o falešné podstatě slávy, o pokrytectví, cti a o ceně, kterou platíme za světská pozlátka. Velmi aktuální věc, velmi dobrý film. "Varuj se toho, co se líbí této společnosti. To by byl tvůj konec." (08.02.2014)