Podobizna

Jak namalovat ďábla? Vladimír Šmeral hraje zkoušeného malíře skvěle. Nedivím se, že mu v té době klečela u nohou spousta žen. Tento soft horor není vůbec vyšumělý, vážený oficiální texte distributora ! Je o neblahém vlivu peněz na charakter člověka, o falešné podstatě slávy, o pokrytectví, cti a o ceně, kterou platíme za světská pozlátka. Velmi aktuální věc, velmi dobrý film. "Varuj se toho, co se líbí této společnosti. To by byl tvůj konec." (08.02.2014)

Maliar na voľnej nohe nevie namaľovať tvár Satana. Priateľ mu radí, aby si ako predobraz zvolil úžerníka Chazaja. Maliar priateľovu radu odmieta. S úžerníkom s príšernou povesťou nechce mať nič spoločné. Nakoniec podľahne uhrančivej tvári tohto vydriducha. Osobne ho totiž príde požiadať o namaľovanie svojho portrétu. Žiada vernú podobu stvárniť tak, aby sa po vlastnej smrti mohol prostredníctvom obrazu navracať do sveta živých. Maliar sa, hoci nechtiac podvolí zvláštnemu a zlovestnému prianiu. Akoby bol spútaný neviditeľnými silami temnoty prikazujúcimi konať. Portrét namaľuje. Už pri jeho tvorbe má vidiny, upozorňujúce maliara na privysokú cenu, ktorú zaplatí za miešanie sa farbami do sfér, ktoré majú ostať tvorbou či iným skúmaním netknuté. Ďalší dej pokračuje o niekoľko rokov po tejto udalosti. Okrem skvele potemnelej atmosféry ponúka množstvo dodnes živých úvah. Napríklad o podľahnutí kreatívcov masovému vkusu (bráne do pekla). O potrebe zotrvania na vlastných víziách, hoci komerčne neúspešných. O zámernej likvidácii talentovanejšej konkurencie, hoci ide navonok o priateľov (platí pre každý druh vedy aj umenia). O množstvách úspešných manufaktúr na umelecké diela (toto do dokonalosti doviedli maliari ako Andy Warhol a Salvador Dalí, ktorí za peniaze podpisovali pomočené či prázdne plátna). O posadnutosti tvorbou, ústiacej do šialenstva. O posadnutosti peniazmi. O zrade ideálov v prospech krátkodobých hmotných výhod. (20.07.2015)

Mne už bohužiaľ z dnešného diváckeho pohľadu táto dosť vyhrotená kritika zapredanosti umelca komerčným cieľom pripadala trochu naivná. Myslím, že tvorba umenia a zákazky sa dajú síce nie bez menších problémov, ale asi menej dramaticky zkombinovať a nemusí pri tom dochádzať nutne k deformácii charakteru. Celý film sledujeme tento prerod, inými slovami je dej predvídateľný. Jiří Slavíček však vytvára neskutočne ponurú atmosféru, ktorá môže konkurovať najlepším dielam filmu noir a štúdia Hammer. Podobizna by z maliarovho uhla pohľadu určite patrila medzi tie osobné, pravdivé diela, nepodliehajúce masovému vkusu. Takýto typ filmu môže vyvolať diskusiu ohľadom toho, či je zákazková, umelecky menej hodnotná tvorba v princípe zlá, ak ju väčšina ľudí vyžaduje. Film hovorí, že jednoznačne, ale neberie do úvahy sociologické stanovisko. (30.09.2014)

Iba ľutujem, že tento snímok skĺzol z počiatočného ( dokonalého ) gothic hororu do psychologického thrilleru a zmenil tak štýl. Atmosféra je ale úžasná ( napr. nezabudnuteľný zvukový efekt znamenajúci vietor-prievan ), výborne podmaľovaná hudbou a výpravou ( škoda, že tam nieje viac upršaných scén ). Zrejme jedinečné dielo Čs kinematografie, pretože verím, že niečo také sa už v dnešnej ( digitálnej ) dobe zopakovať nedá. (17.01.2017)

,,Je to přeci svatá povinnost kritiků... doceňovat s odstupem času nepovšimnuté umělce." Nejsem sice uměleckým kritikem, ale tenhle výrok z Podobizny mi připadá velice nadčasový a platí i na oblast filmů. Krátké poválečné / předúnorové období 1945 – 1948 považuju již dlouho za neprávem prohlíženou kapitolu československé kinematografie, která tehdy (ještě než došlo k zásadním politickým změnám) dokázala nabídnout divákům velmi pestrou nabídku výborných psychologických dramat i pozoruhodných "žánrovek". A teď nenásilně pokračuju v jejím doceňování. Horor Podobizna jsem už kdysi viděl, ale tenkrát mi připadal spíše jako dobová kuriozitka. Dnes jsem k Podobizně v klidu usedl znovu po pár letech a byl fascinován. Tvůrcům se povedlo vykreslit hutnou temnou atmosféru, naplno využili možnost práce s černobílým vizuálem, také spoustu osobitých postupů a dle kvalitní literární předlohy stvořili působivý kus, který by se rozhodně neztratil ani v zahraničí. Trochu mne zklamal Otomar Krejča, od pozdějšího průkopníka herectví z Národního divadla jsem očekával výraznější výkon, ale tady šlo o jeho první větší příležitost před kamerou, a nebylo na škodu, zmizela-li záhy jeho postava ze scény. Zato obsadit už tehdy excelentního Vladimíra Šmerala do postavy, která prochází výraznými psychologickými proměnami až k samotnému rozkladu osobnosti, se ukázalo jako sázka na jistotu. Víc než fantaskní zápletka o prokletí obrazu se do popředí dostává příběh původně chudého malíře a jeho stále zvyšující se touze po slávě a bohatství... ten dokazuje, že velikost klasiků spočívá v neutíchající nadčasovosti jejich děl. U fantastkního hororu ze 40. let bych to nečekal, ale s přibývajícími minutami mě tady opravdu silně mrazilo. 90% (Horror Challenge Tour) (22.05.2020)