22. července

Nebudu se zde vůbec vyjadřovat k činu samotnému, který terorista způsobil. Nicméně i dle počtu hodnocení tento skoro až přehlížený film z norské produkce si zaslouží více shlédnutí a hodnocení. Výborný herecký výkon jedné z obětí, si zaslouží velký můj obdiv. Nejenže jsem sledoval, jak se mu všechna ta zranění stala, ale hlavně dobu rehabilitací, která pro člověka s tak silným zážitkem je dost složitá. Vše podněcuje výborný hudební podtext. Emoce se mi do žil vlily velmi rychle a nemohu jinak než dát plné bodové hodnocení a také mé doporučení. (10.11.2021)

Snímek 22 July se sice opírá o reálné základy tragické události, nicméně režisér Paul Greengrass to pojal překvapivě velmi tuctově a průměrně. Samotný teroristický akt je totiž "odbyt" již v prvních minutách, načež je zbytek obří stopáže vyplněn záběry ze soudních síní a obětí, které se vyrovnávají se svými traumaty. Vážně mi zde chyběl nějaký "wow" prvek, který by snímek 22 July povznesl na nějakou vyšší úroveň, například nějaký hlubší náhled do motivace Breivika či jeho psychologického profilu. Bohužel, nic takto zajímavého zde není, takže ve finále dostaneme další průměrný snímek, který po čase zcela zapadne. A to je vzhledem k danému tématu podle skutečných událostí vážně velká škoda. „He tried to... he tried to kill me. I remember... seeing him... and then running away... trying to find somewhere to hide, and protecting my little brother. I remember being shot. Five times. When I was lying on the beach, I was... all alone. In a kind of pain I couldn't imagine.“ (09.11.2018)

Je to zhruba takové, jaké to (asi) být mělo - distingovaný komplexní pohled na danou událost a její bezprostřední následky. Greengrassovy předchozí filmy to kupodivu nijak výrazně nepřipomíná (žádná těkavá kamera, kulometný střih či strhující gradace klíčových scén), nejen ty mainstreamové (Bourne), ale ani ty historické a paradokumentární (Krvavá neděle, Let. č. 93). "Greengrassovštější" (zážitkovější) je paradoxně spíše norská verze (Utoya, 22. července). Tři stěžejní postavy (Breivik, jeho obhájce, traumatizovaný přeživší) zrcadlí tři odlišné nosné perspektivy na onu tragédii. Pohled oběti přináší samozřejmě primárně lítost a soucit, Breivik je svou chladnokrevností a nulovým pochybováním o své "pravdě" odporný i fascinující zároveň. Divácky možná nejzajímavější pozici má však jeho advokát, jenž s postoji a činy svého mandanta otevřeně nesouhlasí, ale přesto se svou práci snaží odvést co nejprofesionálněji. Film má od začátku velmi svižné tempo a rychlý spád, takřka neustále se v něm děje něco zajímavého (v druhé polovině především výslechy Breivika a výpovědi přeživších u soudu), takže snímek nepůsobí přehnaně dlouze i při téměř dvouapůlhodinové stopáži. Celkově velice dobrý film, jen jsme zkrátka od natolik renomovaného a osobitého tvůrce mnozí zřejmě čekali něco více, respektive jiného... 80 % (04.12.2018)

Nejdřív jsem si říkal, proč tento příběh někdo nechal natočit dvakrát, navíc v jednom roce...no a pak jsem si přečetl jméno režiséra a bylo mi to jasné - Paul Greengrass. Téma doslova pro něj. Navíc bych film třeba hodnotil i líp, kdybych neviděl ten původní, který byl dostatečně šokující a hlavně po filmařské stránce totálně excelentní. Ale říkal jsem si, že k úctě k režisérovi to zkusím. No a výhrad by pár bylo. Hlavně ten útok, ten je teda odfláklej šíleně. Jelikož je to ale tak třetina filmu, další dvě třetiny dokáží zaujmout. Je to teda totální citová ždímačka, protože se film zaobírá jak myšlenkovými pochody Breivika, které jsou šokující pokaždé, kdy se objeví na plátně, ale ukazuje i mladé, kteří jeho řádění přežili, ale poznamenalo je to. Na zamýšlení určitě dobré, ale nejlepší je asi závěr, který uzavře kapitolu obětí soudním procesem. Délka by mohla být klidně o nějakou půl hodinu kratší, ale na druhou stranu je to klasickej Greengrass, takže to všechno bude natolik civilní, včetně kamery, že budete mít pocit, jak kdyby se to všechno dotklo osobně i Vás. (21.05.2020)

Licencovaná hyena Paul Greengrass zase jednou natrefil na tragédii ze které bude moct skrz filmové řemeslo vyždímat pár dolarů a tvářit se u toho jako, že staví pomník. No, už posledně to byla slabota a tentokrát to taky není to co to bejvávalo když onehdá blbnul s klukama v irsku, nebo dechberoucně fabuloval hrdinsví na palubě letadla... Mám pocit, že na to Gríngrás tak nějak už prdí, má pocit, že to má všechno dávno v malíku a zapomíná věnovat pozornost těm detailům které dělají silnej film... V průběhu masakru chybí rozměr času. Vůbec netušíme jestli útok trval 5minut nebo hodinu. Chybí důraz na informační slepotu všech zúčastněných (což je element se kterým P.G. dříve uměl brillantně pracovat). Zbylé 2/3 filmu jaksi zdlouhavě klouže po povrchu a neumí se ponořit k podstatě... Nevím no..... (11.12.2018)