22. července

Pozrieť si 22. júl dva roky po uvedení je myslím dobrý nápad, pretože z odstupu človek nečaká vzhľadom na meno režiséra film roka či dokonca desaťročia. Skrátka tu máme film o jednej tragickej udalosti od toho, kto to s podobnými témami vie najlepšie a rozhodol sa spracovať príbeh tak, ako sa rozhodol. Vzhľadom na to, akými všemožnými cestami sa dalo ísť, je pochopiteľná aj istá kontroverzia okolo filmu a medzi viacerými fanúšikmi Greengrasa aj mierne sklamanie. Preto je ale dôležitý práve ten odstup od projetku. Každopádne ma táto rekonštrukcia skutočných udalostí oslovila viac, než jednozáberová monotónna "videohra" určená pre prvú signálnu, ktorá konkurovala tomuto Netflixu v kinách. Za najhodnotnejšiu scénu filmu považujem tú, kedy ďalší ultrapravičiar pri výpovedi dá Breivikovi najavo, že je v tom sám. Či už to myslel vážne, alebo len nechcel vyzerať pred verejnosťou ako násilný radikál, Breivik proste pochopil... (31.03.2020)

Paul Greengrass natočil na motivy jednoho z nejkrvavějších útoků poslední doby docela překvapivě odosobněný film, který se sice snaží pojmout celou problematiku trochu obsáhleji, díky velkému důrazu na soudní proces a nedostatečnému rozvíjení událostí předcházejících útoku a útoku samotného, trpí nejenom film na nedostatečnou atmosféru a absenci nějaké větší emocionální investice ze strany diváka. Připočtěte si k tomu trochu delší stopáž a máte film, který za hranicemi strohého předávání informací a předžvýkávání některých motivací moc víc nepředvede. (17.10.2018)

Celé ty roky skoro nic a najednou tu máme dva filmy, které onen hrůzostrašný atentát popisují. Srovnat ovšem nemohu, jelikož jsem norský film Utøya vynechal a těšil jsem se na netflixáckou verzi. A Greengrass, který podobnými dramaty podle skutečných událostí proslul, si rozhodně zaslouží plusové body za neholywoodské obsazení, které vytváří perfektní dojem uvěřitelnosti. Může se zdát zvláštní, že si člověk může užít něco takového, nicméně to rozhodně není snadno stravitelný zážitek. Film má 140 minut, což je pořádný ranec. Je tedy místy zdlouhavý, ale k mému překvapení ani na chvíli nudný. Útok samotný je naštěstí vykreslen velice svižně a rychle a zbytek děje tvoří paralely s Mostem špionů (obhájce musí čelit kritice a smrtelným výhrůžkám, stává se on nepřítelem číslo jedna) a jeden konkrétní příběh mladíka, který i přes pět zásahů puškou přežil a vložil veškeré síly do toho, aby mohl Breivika konfrontovat u soudu a dodat sílu do událostí, které doprovázely dlouhé soudní líčení. Jistě jsme to tehdy všichni v médiích sledovali, ovšem vidět to zprostředkovaně na vlastní oči je nesmírně silný zážitek, který jen tak z hlavy nevyženu. (20.11.2018)

Paul Greengrass servíruje hutné psychologické drama o teroristickém útoku v Norsku v roce 2011 22. července, kde zemřelo 77 lidí a skvěle zachycuje hrůzu, kterou tam všichni prožili. Letos zde byl ještě jeden pokus z Norska Utøya 22. juli, ale ten z mého pohledu se příliš nepovedl, je podaný až příliš dokumentární a nudnou formou, nikdo tam neumře a samotného Breivika ani neukážou, zatímco Greengrass popisuje detailně jak vše probíhalo a diváka doslova do filmu vtáhne. Excelentní je úvodní výbuch bomby a následné nemilosrdné vraždění studentů na ostrově ( Zde sice režisér mohl strávit více času než 15 minut, ale emocionálně a psychicky mě to zasáhlo stejně. Chválím i představitele jednoho z přeživších Viljara, který přežil 5 střelných zranění a doteď musí žít s doživotními následky. Film vrcholí hutným soudním procesem, kde se emocemi nešetří a nenávist vůči Breivikovi je na místě. Solidní.75% (21.10.2018)

Nevím jak se to Greengrassovi podařilo (vlastně nepodařilo) ale tenhle film mi nesednul. A není to tím, že jsem viděl dříve film Utøya, 22. července. Toto jako by bylo bez emocí. Nijak se mne nedotkl osud Viljara Hanssena ani jeho exotické kamarádky Lary Rachid (které se Norsko tak líbí!). Zaujal mne spíše příběh samotného Anderse Behring Breivika. Jeho jméno se už zřejmě ani nesmí vyslovovat, protože i v obsahu zde se jedná o ,,krajně pravicového extrémistu''. Naštěstí jsou jeho pohnutky ve filmu celkem rozebrány a nepřipadalo mi, že by film měl potřebu něco zkreslovat či zamlčovat. Neměl však ten pach autentyčnosti jak se to podařilo Eriku Poppe. Aby bylo jasno všem i panu Hamáčkovi, útok na ostrov odsuzuji. Vystřílet tábor neozbrojených pubescentů kvůli tomu, že jsou jim vymývány hlavy socialistickými vedoucími je zbabělost a hanebnost. Ale otázkou je kde se lidé jako Breivik nebo Brenton Tarant berou. Je to opravdu tak, že to jsou šílenci mezi námi? Neřízené střely? Nebo to jsou jen slabší jedinci, kteří už nejsou schopni unést to co se původnímu obyvatelstvu děje a řeší situaci po svém, jednoduše jak to umí - tedy brutálním násilím? Já si myslím, že vznik těchto monster je důsledkem špatné politiky zejména levicových neomarxistických vlád. Je dokázáno a uznala to i mutti Merkel, že multikulti je jen sen. Že to nefunguje. Přesto je stále tlak na to aby se mohla do Evropy přestěhovat část Afriky a Blízkého východu... Důvod? Lidé odtamtud se chtějí mít lépe a mají na to právo, tak se trochu uskrovněte vy původní obyvatelé. A přizpůsobte se jejich etnickým zvyklostem, buďte tolerantní - oni nemusí... Děsím se doby až tihle Novoevropané přečíslí díky extrémní porodnosti jejich žen původní obyvatelstvo. Děsím se doby, kdy vzniknou legálním způsobem nové politické strany zaměřené třeba na prosazování islámu do zákonů doposud demokratických zemí a děsím se doby, kdy pak díky přečíslení drtivě vyhrají ve volbách... A úplně nejvíce se děsím toho, že díky tomu přijdou další Breivikové, kteří tyto hrozby budou řešit zbraněni... -- Ano, jsem zastáncem kozervativních hodnot, nepleťte si to však někteří s extrémismem ! Dávám za 3 střepiny. * * * (15.06.2019)