22. července

To, co mi letos chybělo u norského tvůrce (Erik Poppe), který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, tady naopak fungovalo náramně: emoce. Brit Paul Greengrass je v mých očích přístupem k tragické látce zajímavější, sugestivnější, komplexnější, jistější. Poppe si za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Pečlivé snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tehdy mě tak napadalo spíš slovo monotónní. I Greengrass si při Breivikově řádění vybírá konkrétní sourozence, jde ovšem tak nějak víc do hloubky. Bratři přežijí, ale.. Po půlhodině je krajně pravicový extremista v poutech, ale co dál? Hutné téma pokračuje. Palec nahoru zaslouží zejména výborný skandinávský casting, ať už je to tragédií zasažená rodina (syn koupil pět kulek, ale přežil, my pak spoluprožíváme to, co on), obhájce Jon Øigarden nebo Anders Danielsen Lie, který je v roli Breivika přesný, věcný a chladný. U Greengrasse je navíc slušně odvedené řemeslo standardem, s reálnými bolestmi už má v podobě Krvavé neděle a Letu číslo 93 nemalé zkušenosti. Závěr (stejně jako úvod na ostrově) silný, v Greengrassově podání jasně kritizující extrémismus a vyzývající k toleranci. Za mě spokojenost. (27.10.2018)

Pre menšiu, ale mentálne vyspelejšiu severskú, škandinávsku krajinu- Nórsko, je dátum 22. júl 2011, rovnako zásadný, pamätný, a taktiež, predovšetkým veľmi smutným, ako už tradičný jedenásty september 2001, keď veľká pýcha AMERIKY, NEW-YORKU, v podobe- Svetového obchodného centra, sa z týchto dvoch vedľa seba stojacích mrakodrapov stal v tomto spomínanom dni len prach... _ Anglický režisér Paul Greengrass je špecialistom na danú problematiku, ktorý sa rozhodol nakrútiť o masovom vrahovi Andersovi Behringovi Breivikovi celovečerný film pre čoraz lepší NETFLIX, a dosahuje takmer porovnateľného výsledku, ako v roku 2006 s Letom 93, kedy sa precízne venoval teroristickým útokom z 11.9.2001, keď som bol na vlastnej koži s cestujúcimi v poslednom, štvrtom lietadle, ktorí sa ešte strašne snažili zabrániť tomu, čo sa nakoniec aj tak stalo_ Dosahuje neuveriteľnú autenticitu, pretože obsadzuje neznámych, nórskych hercov, a na margo toho všetkého, predstaviteľ Breivika sa krstným menom tiež volá Anders, konkrétne- Danielsen Lie, narodil sa v tom istom roku, ako reálny Breivik, pričom obidvaja sa narodili v hlavnom meste Oslo. Režisér nakrúca priamo v tejto „európskej destinácii” , a hneď od samého začiatku som bol mimoriadne emocionálne zasiahnutý z jeho príchodu na malý ostrovček Utøya, na ktorom CHLADNOKRVNE postrieľal množstvo mladých ľudí v letnom tábore... Totálny, bezcitný masaker !!! Mám k dispozícii viacero uhlov pohľadu. Jednak očami samotného teroristu. Alebo, ďalej, prostredníctvom chalaniska Viljara, ktorý prežil šialené vyčíňanie, k nemu prichádzajú jeho rodičia, keď on sám je extrémne poznačený. Máme tu žalobu i obhajobu, kedy advokát Lippestad to nemá vôbec ľahké. Skrátka, cez strih Billa Goldenberga, a čože, kde je dvorný strihač Chris Rouse ? , sa políčko po políčku, presúvam z miesta na miesto, kedy nemám z výsledného pozerania najlepší pocit, ba naopak, mám absolútnu husiu kožu, s akou bravúrou Greengrass sprostredkováva tieto nemilé udalosti, ktoré akoby sa odohrali dva-krát za sebou ! Majstrovská rekonštrukcia ! _ Teraz sa pýtam sám seba: „Zaslúžil si tento psychopat vlastný film” ? Asi áno, lebo sa preslávil, i keď NEGATĺVNE ! PS: Garantujem vám, že po skončení záverečných tituliek budete mať veľmi čudný, vnútorný pocit, že by ste to nechceli zažiť ani v najhoršej nočnej more ! (20.10.2018)

Velice obtížný materiál na natočení (a to samozřejmě myslím nejenom hlediska morálního a etického, ale i z hlediska obsahového). Ono totiž natočit dvouhodinový film o tomto hrůzném činu není snadné. Ale mé obavy se trochu rozplynuly poté, co jsem zjistil, že se toho chopil Greengrass. Výsledek tudíž nadprůměrný, nikoliv ale skvělý (jenže dávat mu to za vinu byl byl holý nesmysl). Úvodní půlhodinová sekvence zakončená samotným střílením na ostrově hrůzná, ještě teď z toho mám husí kůži, protože sledovat to fakticky nebylo snadné. Po té ale přichází skoro dvě hodiny, kde se rozběhne více příběhových linek. A zde nastává problém, neboť se film začíná, mírně řečeno, táhnout. Má to své obdivuhodné momenty, scény s hercem ztvárňujícím Breivika velice zdařilé, závěrečný soud velice emocionální, ale takovou dobrou půlhodinu bych vyškrtl. Například bych věnoval více prostoru premiérovi, kterému se film nevěnoval moc dlouho časově. Suma sumárum, vidět by to měl každý, ale kvalitativně se to na předchozí film Greengrasse s podobnou tematikou (Let č.93) nechytá. Ale pořád se jedná o slušné řemeslo, to bezesporu. Za mě dávám 75 % (03.12.2018)

Paul Greengrass natočil na motivy jednoho z nejkrvavějších útoků poslední doby docela překvapivě odosobněný film, který se sice snaží pojmout celou problematiku trochu obsáhleji, díky velkému důrazu na soudní proces a nedostatečnému rozvíjení událostí předcházejících útoku a útoku samotného, trpí nejenom film na nedostatečnou atmosféru a absenci nějaké větší emocionální investice ze strany diváka. Připočtěte si k tomu trochu delší stopáž a máte film, který za hranicemi strohého předávání informací a předžvýkávání některých motivací moc víc nepředvede. (17.10.2018)

Greengrassovo civilní pojetí teroristického útoku a událostí po něm následujících slouží skrytému poselství o strachu z toho co se stalo ze světem. Spíše než na Breivika se soustředí na doslova rozstříleného chlapce Viljara, jeho postupnou rekonvalescenci a návrat k životu. Konfrontace v soudní síni je silná bez zbytečného ideologického přikrášlování. Přesné herecké výkony, silné vedlejší scény (operace mozku, nasazování oční protézy nebo finální rozloučení s právníkem) a snaha o co nejpřesnější zachycení reality jsou hlavními klady celého snímku. Na druhou stranu pro tvůrčí snahu dat všem dostatek prostoru postrádá určitou komplexitu. Nebýt přemrštěné stopáže bylo by to na plný počet. (22.10.2018)