Kramerová versus Kramer

Pamatuju si ze školy jednu přednášející advokátku, která nám povídala, že takhle to chodí v reálu i u nás. "V našem, právu je diskriminace," říkala. "Diskriminace otců." Případů, kdy se manželství rozpadne vinou matky a dítě je přes veškerý zdravý rozum svěřeno jí, je jak hub po dešti. Vyprávěla nám podobný příběh, matka těžká alkoholička a coura a přesto trvalo soudu rok, než byl ochoten svěřit dítě otci, a to ještě s pravidelným sociálním dohledem. Realistický nesentimentální film. Žádné smyčce v emočně vypjatých situacích, prakticky bez hudby, pouze několik barokních melodií na správném místě, výborné dialogy a perfektní herci. Fascinuje mě, jaký může mít vliv na posouzení způsobilosti rodiče vychovávat dítě 5000 dolarů ročně. Taky mě napadá, že v životě člověk nemůže žít s tím, že někdy dostane druhou šanci. Možná se to někdy povede, ale odpovědnosti se nelze jen tak zbavit a zase jí získat, až se mi bude chtít, to už je nezodpovědnost. (05.10.2010)

Dost často slýchám a čtu, že je to sentimentální doják a kdesi cosi. Trochu podezřívám lidi, kteří to říkají, že ten film neviděli. Že ho znají jen z doslechu. Nebo že jsou sami tak sentimentální, že z rovnice dobrý otec + malé dítě - nezodpovědná matka jim vyjde = ždímačka na dojetí. No samozřejmě, ž ten film nadržuje Dustinu Hoffmanovi. Jak jinak, když je zaměřený proti (dodnes trvajícímu!) předsudku, soudnímu dogmatu "dítě patří k matce". Proto je třeba ukázat, že se Kramer se synem učí, vodí ho na hřiště, vaří mu snídani atd. Kdyby tam ty situace byly ze sentimentálních důvodů, choval by se Kramer jako nelidsky moudrý a trpělivý nadčlověk, hrála by k nim sladkobolná hudba (jako v Koljovi) a paní Kramerová by neodešla, ale - jak sentimentální - tragicky zahynula (jako v Samotáři v Seattlu). Tady to tak není, takže není co řešit. A kromě toho, ten film vzbuzuje emoce, ale jiného druhu. Nikoli slzopudné dojetí, ale rozčilení z nespravedlnosti soudu a Kramerovy bezmoci s tím něco dělat. 100% (13.12.2005)

Dojemný příběh ze života o otci, který se o svou rodinu moc nezajímá, dokud ho manželka neopustí a nenechá ho se synem o samotě. A tak se najednou otec, jehož jediným životním posláním byla donedávna jeho práce, učí dělit všechen čas mezi zaměstnání a péči domácnost. A zjišťuje, že nic není tak jednoduché, jak se na první pohled mohlo zdát. Nakupování, vyzvedávání syna ze školy, vaření, čtení pohádek... To všechno se stává novou prioritou jeho života, a aniž si to sám uvědomuje, místo kariéristy je najednou obyčejným mužem, který svého syna staví nade vše ve svém životě. Jenže když se matka po nějaké době objeví, kdo má dostat syna do péče? Žena, která ho vychovávala sedm let, zatímco manžel kolem nich víceméně jen procházel, nebo otec, který si k němu po jejím odchodu našel cestu a 25 měsíců se o něj staral, aniž věděl, jestli se jeho manželka někdy vrátí nebo kam odešla? Sentimentální? Možná. Ale taky neuvěřitelně lidsky podané drama se skvělými hereckými výkony. (21.10.2007)

Jeden z filmů, který pomohl pozměnit svět. Do počátku dvacátých let dvacátého století zůstávaly děti téměř automaticky při rozchodu partnerů u otce. Teprve feministické hnutí spolu s jinými "výdobytky" postupně docílilo toho, že soudci(kyně!) šmahem přidělovaly děti matce, pokud matička aspoň pila jen doma, fetovala jen občas a chlapy střídala přiměřeně. Jestliže se dnes situace zvolna mění, je to také důsledek tohoto filmu. Hoffman, Streepová i ten kluk jsou skvělí, příběh je dokonale vystavěný a režijně zvládnutý. Film - jedna báseň. (27.10.2005)

Bravurně zrežírované drama sice s jednoduchým námětem, ale s kupou působivých scén, jejichž záměr není jen diváka dojmout, ale ukázat, kolik citu a emocí jsou schopni rodiče ze sebe vydat, když jim najednou záleží na tom co je pro ně v životě to nejcennější. Všech 5 oscarů je zasloužených a doufám, že se někdy dokopu k plnému hodnocení. (22.02.2010)