Babička

Nemohu si pomoci,ale pro mě hodnocení nejvyšší. Všichni naši herci se tady blýskli. A nesnáším konec, kdy se můžu snažit jak chci, ale tesy sekerou do jabloně mi naženou slzy do očí. V té chvíli bych občas chtěla vrátit čas a ještě jednou bych si přála vidět a pohladit ruce a tvář mé prababičky, která byla stejně moudrá, milá i zásadová jako babička Boženy Němcové. Film mě hází zpět do dětství, kdy jsme i my chodili na pouť a hltali vyprávění dospělých. :-)) (20.04.2010)

O něco méně zdařilejší zpracovaní klasické knihy, kde mě osobně spíše ruší známé tváře v předních rolích. Jarmila Kurandová odvádí výrazný výkon, stejně jako mladá Libuše Šafránková. Avšak oproti prvnímu černobílému zpracovaní, při vší úctě k Viktorce Jiřiny Štěpničkové, zde bohužel již zesnulá Libuše Geprtová předvádí svou životní úlohu, ve které se zobrazuje veškerá rozervanost, zoufalost a neštěstí Viktorčiny osoby. A Petr Čepek je rovněž pro roli myslivce jako stvořený, stále si doma říkáme, že je rovněž škoda jeho předčasné smrti. A vzpomínkové scény na válečnou bitvu a její konec s působivou hudbou mají stále neskutečnou sílu. (23.03.2010)

Babička ve zpracování Antonína Moskalyka a Františka Pavlíčka může divákovi přijít jako příliš zkomplikovaná a spekulativně modernizující verze národní klasiky, pro mě si však zaslouží absolutorium právě kvůli odvaze uchopit nedotknutelnou předlohu zcela osobitým a výrazně tvůrčím způsobem. Pietně epizodický přepis Františka Čápa s pouze ilustrativním rozměrem, snažící se vší měrou uchovat únikovou idyličnost předlohy, byl nahrazen působivou interpretací aktivně nacházející a rozvíjející v předloze přítomné významy i "zastřená" či "potlačená" místa. Televizní Babička tak naplňuje útěšný obrázek vzpomínky na bezstarostné dětství v idylickém prostředí řadou temnějších a demytizačních podtónů - dětský pohled spjatý s tvořivou fantazií je prodchnut vědomím pomíjivosti a temných předzvěstí, odlišné zacílení na přírodní živly odkazuje ke stále přítomnosti zániku, nezvratnosti i pudové stránky existence, osvobozující "cyklický mýtus" obnovy střídá struktura neukončeného oběhu zdůrazňující směřování k deziluzivnímu procitání z dětského snu (pohádky) až do elegického závěru, složité narativní postupy narušující chronologii a vracející se v jiných pohledech k dřívějším událostem nehrají roli samoúčelného dekoru, ale nalézají spojnice v osudu čtyř ústředních žen (babička, Barunka, Viktorka, samotná Božena Němcová) - hlavní soubor podnětů čekajících tentokráte na interpretaci diváka. Všechny tyto změny odmítaly útěšné dílo, které by v znovu nastupujících těžkých časech posloužilo jako příjemný azyl. Naopak probouzejí silně melancholické nálady, svíravé pocity něčeho co není ztraceno, ale co se právě vědomě ztrácí a odchází, až spirituální předznamenání nastupující temnoty (jak dalšho života, tak smrti) jejíž doteky již člověk pociťuje a přesto je vůči nim bezmocný. Toto pocitové vyznění není dáno pouze prácí s motivy a paralelami (myslím, že v tomto ohledu byl přenos Viktorčina osudu do současnosti a jeho přímé interakce s životem babičky a Barunky geniálním tahem a tvůrčím jádrem adaptace), vydatně mu přispívá i výborná kamera objevující naznačené podtóny v idylickém toposu ratibořického údolí a především nadpozemská hudba Luboše Fišera drásající srdce a duši v kongeniálním sepjetí se záměry adaptátorů. Neopakovatelná souhra těchto složek učinila z Moskalykovy Babičky jeden z "určujících" filmů mého života: v dětství mě až mrazivě fascinoval, v pozdějším věku mě začaly oslovovat jeho skryté významy a podvratnost otevírající obrozenecké dílo pocitovému zázemí následujícího století, v budoucnu možná budu moci dát za pravdu jeho hlubšímu náhledu na směřování lidského života. Zkrátka, Moskalykovu Babičku můžu vidět třeba dvacetkrát a nikdy mi nezevšední, a nikdy mě také neopustí ochromující pohnutí narůstající během každé uplynulé minuty jeího sledování. (06.11.2007)

Zvláštní to verze, klasického to díla české literatury. Babička, šťastná to žena, na mě v rámci přípravy na test (prostě jsem to nechtěl číst dvakrát, opravdu, věřte mi), na mě prostě moc nezapůsobila. Nějak podivně se tam skákalo v čase, herecké výkony nemastné neslané (snad jen Petr Čepek jako Černý voják a Libuše Šafránková jako Barunka stojí za pozornost, ale jinak skoro nikdo). Přehnaná mluva, přehnaná babička, přehnaná délka, zbytečné změny v ději, ale celkem dobré a zvláštní obohacení o snové scény, to se mi líbilo. Jinak ale atmosféra působí více než dobře a režisér Moskalyk očividně věděl, co dělá, kdysi se mi to líbilo, ale teď už tolik ne a to jsem to nakonec i nadhodnotil. Jednou stačilo, ale teda, to musela být krásná to doba k života prožívání. 60%. (14.11.2014)

František Pavlíček a Antonín Moskalyk si zvolili cestu moderní adaptace a nespoléhají se tedy na pouhou ilustraci k původní předloze. Vzniklo tak pozoruhodné umělecké dílo, které má divákům co říci i dnes. František Pavlíček (pro něhož je Babička posledním filmem, kde se na dlouhou dobu mohlo v titulcích objevit jeho jméno) se soustředil především na ženské postavy, jež dostaly narozdíl od původní knihy silnější psychologický rozměr. Odvážným krokem bylo posunutí příběhu bláznivé Viktorky do přítomnosti. Viktorka tak není jenom figurkou z vyprávění, ale ženou s tragickým osudem. Dnes lze s klidným svědomím říci, že to bylo rozhodnutí šťastné. Jak je pozoruhodný Pavlíčkův scénář, velkou pochvalu si také zaslouží režisér Antonín Moskalyk. Jeho režie je plná lyriky, melancholie a celkově je velmi poetická (navíc umocněná nelineárním vyprávěním, kde se střídá sen a skutečnost), přičemž se mu podařilo vyvarovat selankovitému kýči. To vše je umocněno vynikající kamerou Jiřího Šámala a hlavně působivou hudbou Luboše Fišera. Ač určena původně pouze pro televizi, Babička svou moderní filmovou řečí výrazně převyšuje původní zpracování Karla Hašlera a Františka Čápa z roku 1940 a zasloužila by si obnovenou premiéru v kinech. (21.04.2014)