Tenet

Banální zápletka, ve které dvě postavy (muž a žena s chemií) mluví normálně a všichni ostatní v takových šifrách, aby se dala bez okatých nelogičností rozvinout v dějově ultra-sofistikovaně působící spektákl plný nečekaných situací a nevídaných vizuálních atrakcí. Respektive jedné nevídané atrakce, kdy v jednom záběru běhají jedny postavy dopředu a jiné pozpátku a nevypadá to ani směšně ani divně, ale naopak naotřele a efektně. Nolan se vyznal svému fetišu k časovým paradoxům přehledně a smysluplně v Inception a nyní ho už jenom variuje do jiných teoretických rovin a prolíná jej novými subžánrovými prvky (zde Bondovky). A čím dál více mlží, předstírá, uměle komplikuje a nafujuke kam až to jde, aby vše posunul ještě dál a výš než naposledy a současně lišácky skryl absenci nosného dějového podkladu (jakým byly v Inception sny). Pomrkávání na přemýšlivého diváka hláškami typu “Ty vůbec netušíš o čem mluvím... Odpověď: Ne, ale zní to nesmírně důležitě.” je pak možné chápat jako alibizmus, ale já ho vnímám spíše jako prosbu o shovívavost k vědomým logickým nedostatkům a naopak docenění jeho odvahy a výjimečné žánrové progresivity. TENET je totiž skutečně techno-thriller z jiné dimenze. Poslední scéna s Pattinsonem mi v kontextu s diváckým rozpoložením z filmu, který mě místama málem rozesmál svojí cheesy absurditou, připoměla Caspera Van Diena ve Starship Troopers. A vlastně to bylo to nejlepší, co mě u TENETu mohlo potkat, pokud ho mám mít rád. P.S. Göransson válí, dal tomu říznější a inovativnější tón, než bychom se dočkali od Zimmera (který by byl ale příjemnější pro samostatný poslech). (07.09.2020)

Christopher Nolan se tentokrát trošku urval ze řetězu a stal se svým vlastním nepřítelem. Jeho Tenet je samozřejmě skvělá podívaná, hodně rychle utíká a hezky se na ni kouká, ale bohužel zklamává právě v tom, co by ji mělo povyšovat nad klasický letní blockbuster. Nolan sice avizoval, že si točí do značné míry vlastní bondovku a v první půlce to tak i vypadá, jenomže víceméně klasicky pojatý špionážní thriller se tu střetává s jeho chladnou režií, kdy si od všeho drží odstup. A diváci musí s ním. Vyloženě nolanovkou se pak Tenet stává někdy v půlce, ovšem na rozdíl od Počátku, ke kterému má film nejblíž, tu neodhalujeme pravidla nového světa postupně a nikdo je nevysvětluje při dech beroucích scénách. Nolan prostě vezme hrdiny i diváky a hodí je do hluboké vody bez ohledu na to, jestli umí plavat. Co se děje? Jak to funguje? Co má vliv na co? A kdo za to všechno může? To se tu řeší víceméně za pochodu a počítám, že půlka věcí mi utekla. Já si nakonec užíval hodně efektní akci, kde se děly trošku divné věci, mně však už bylo celkem jedno proč. Počítám, že při druhém zhlédnutí bych v tom měl už jasno, všechno stíhal a ve všem si udělal pořádek. Ale snad vůbec poprvé si u Nolana nejsem jistý, jestli se mi na to podruhé koukat chce. (24.08.2020)

„Přenos tepla byl obrácený. Jsi první případ podchlazení z výbuchu benzínu v historii.“ - „V tomhle bodě mě už nic nepřekvapuje.“ Nolan mě (opět) nezklamal. Snímek je naprosto precizní, a to ve všech ohledech. Při jeho sledování instinktivně víte, že se díváte na kvalitní filmařinu. Navíc ozvláštněnou hrátkami s časem…a ta až zdánlivá „překombinovanost“ a neschopnost publika (min. při prvním zhlédnutí) vysledovat, zda tu opravdu všechno sedí, nebo je divák jen umně ošálen všemi těmi efektními serepetičkami (které jsou do něj neustále pumpovány po litrech) mě vlastně vůbec nevadily, naopak jsem si je užíval, stejně jako nadupanou akci. I ten fakt, že operaci a de facto celé lidstvo ohrožuje labilita jedné blondýny, jsem přešel jen s pobaveným úsměvem. Za co ale už 1* srazím, je jistá emocionální vyprázdněnost (v tomhle ohledu mi víc sedl tématem nepříliš vzdálený Počátek, který v Nolanově tvorbě řadím výš). „Mohu vám doporučit krejčího?“ - „To zvládnu. Vy Britové nemáte monopol na snobství.“ - „Ne monopol, ale spíš kontrolní podíl.“ (13.12.2020)

TENET jsem viděl v plném sále a nikdo neměl roušku, a tak jsme všichni ještě větší kaskadéři než Tom Cruise. Níže několik poznámek po první projekci, protože jeden z nejlepších letošních filmů a jeden z nejlepších Nolanových si o to říká, byť z mé strany půjde spíš o metakritické polemiky s dosavadními projevy inverzní kognice laické a hlavně "odborné" obce. Z předpremiérových reakcí se přitom zdálo, že si snímek užijí výhradně neoformalisti, autisti a pozéři, což, přiznejme si, vyjde mnohdy nastejno. Po premiéře se zdá, že je to jeden z mála titulů, který názorově spojí strukturalisty a poststrukturalisty, když o strukturu (organizaci vyprávění, konstrukci světa příběhu, palindromické vztahování se míst a postav) jde v TENET především._____ Marketingová kampaň je založena na tom, že jde o velmi sofistikované dílo, které je k plnému pochopení nezbytné vidět několikrát, protože napoprvé tomu nebudete rozumět, můžete to leda prožít, jak zazní v jedné ze scén a jak nenápaditě opakují někteří. TENET není tak komunikativní jako POČÁTEK, který se osvětlováním fungování světa příběhu a principu vyprávění přimykal ke konvencím heistů. Důvod je, že se - v dominantní, horizontální linii - přiklání k agentským narativům (bondovská zápletka, impossible heisty, mannovské a bourneovské distribuování informací), které staví na zatajování informací, zužitkovaných o pár desítek až hodin později (např. červená "stužka" v úvodu, vybourané auto v první části honičky). Dílo je srozumitelné ne díky expozičním dialogům/monologům, ale jednak prostřednictvím a) velmi návodného stylu (práce s červenou a modrou barvou, ohlušujícím hudebním tématem a užitím disonantních a konsonantních tónů); b) vertikálních žánrových linií, protože do dominantně agentské žánrovky vstupuje tu heist, tam válečná akce._____ I proto je nesmyslné si stěžovat na hudbu, případně ji ignorantsky a bez jakéhokoliv základního citu pro kompozice spojovat s tou Zimmerovou. Zimmer není manýrista, vždy v rámci svého experimentování vycházel od postav (různé motivy pro řadu postav v batmanovské trilogii, téma pozemského a něčeho přesahujícího díky kostelní hudbě ve vesmírné sci-fi, pastišové dovádění s různými hudebními tradicemi v různých dílech ve snovém lupičském bijáku o tvorbě děl s katarzním účinkem). Oproti tomu Ludwig Göransson uzpůsobuje hudbu ústřednímu ozvláštňujícími principu - inverzi - a činí ho díky tomu srozumitelnějším. Střetávají se konsonantní, spojené s tady a teď, a disonantní, spojené s budoucností, tóny (respektive začínají v různou chvíli, a tak nedochází k souzvuku - harmonii, sladění). Po jistém zvratu jsou ty disonantní přehrány pozpátku a dřívější motivy se rozvedou do plnohodnotného tématu, jak do sebe vše postupně zapadá. Výrazným prvkem je přitom zapojení vždy různých zvukových efektů ze světa příběhu do hudebních kompozic pro každou inverzní sekvenci - a gradování těchto prvků pro vytvoření zdání tradičnější kompozice (zatímco na pozadí se pracuje se střetem konsonantních a disonantních tónů). Výše napsané neznamená, že Göransson by byl manýrista, ale že soundtrack k TENET je zcela jinak složen, experimentuje zcela jinak, než jak tomu je u Zimmera. Hlavně umožňuje při vším tom avantgardním dovádění i narativní porozumění._____ Avantgardní jsem nepoužil v předchozí větě náhodou, protože co Nolan dlouhodobě dělá, je spojení (post)klasického vyprávění (filmy-skládačky, filmy-myšlenkové hry, filmy-rozprostřené do více médií) s postupy avantgardy. Není to žádné velikášství, jako tomu bylo u Leana, u kterého se v některých jeho snímcích pro samotnou epiku ztrácely postavy. Není to ani žádné vztahování se ke Kubrickovi, s nímž má společnou leda žánrovou rozmanitost filmografie, protože Kubrick se vztahoval k arthousu navozujícího určité stavy (tripové sekvence ve sci-fi, lucidní snění v labutí písni). Nolan naopak po jednom heistu, ve kterém dokázal, jak má rád na avantgardně parametry, a po jednom válečném bijáku, ve kterém ukázal, jak má rád sovětské montážníky, dokazuje příklon k found footage, které zpředmětňují samotnou filmovou matérii, dílo jako konstruk, jeho percepci. TENET je metafikce o různých možnostech konstrukce fikce a odlišných způsobech míry vědění a porozumění této. Bezejmenný protagonista je Protagonista (s velkým P), protože není primárně psychologicky prokreslenou a vyvíjející se postavou, na níž se má publikum napojit a prožívat emoce odvislé od jejích reakcí, ale dílkem ve skládačce metafikce o záchraně světa příběhu, možných světech příběhu, obrácené kauzalitě, narativních palindomech a žánrových paradoxech. (27.08.2020)

Vypiplané, ambiciózní, ale pro mě osobně už těžce stravitelné a až nedivácké. No už jsem se v tom prostě ztrácel a při finální akci jsem rezignoval. Celkový dojem z IMAXu, ale super. Mega hlučná a intenzívní hudba dělá víc, jak půlku zážitku a vcucne vás to. Washington dobrej, Pattinson asi ještě lepší, ale nejlepší byl záporák Branagh. Co mi ještě vadilo, kromě zmatečnosti (což je ale spíš moje chyba, že jsem to nepobíral) byly nedůvěryhodné vztahy. Vůbec jsem mu nežral, že chce zachránit tu ženskou. Nechápal jsem proč. Žádné jiskření natož chemie mezi nimi fakt nebyla. (17.09.2020)