A co všechny ty ženy

Každý by chtěl být zanesen do věčné paměti lidstva - od obyčejného sluhy, který nechá životopisce v klidu zaznamenat právě přerušený románek s Mistrovou milenkou, po Mistra samotného, který je jako instrumentalista, na něhož si po letech už nikdo nevzpomene, pro vydání svého životopisu schopen udělat cokoliv - třeba i interpretovat zhůvěřilost jménem "Rybí sen". Jinak mám pocit, že si Bergman tak trochu střílí sám ze sebe - "cenzurovaná" scéna, "nesymbolický" ohňostroj. (657., 12. VII. 2011) (12.07.2011)

Přepsáno v lednu 2019. A co všechny ty ženy jsou zcela jiným filmem, než je u Bergmana obvyklé. Nadýchané prostředí si koketně pohrává se zvoleným časem v nihilistickém úsměvu slunce. Důvod polohy je pochopitelný při obraně soukromí, vyřizuje si své drobné účty rozhořčení, nebojí se ani vlastní sebereflexe. Kamenem úrazu se může jevit přílišné fraškovité zlehčení, kdy se nutně nedodržuje očekávaná intelektuální úroveň se vším všudy. Sarkasmus tak trpí dýchavičností, občas sice vylétne do povětří a s jásotem předloží několik drahocenných perliček stavů a slov, ale také se třese v záchvatu trpkého pousmání rozpačitosti. Hlavní postavou rozjuchané frašky je Cornelius (sympatický Jarl Kulle), ctižádostivý hudební kritik a životopisec uznávaného violoncellisty Felixe. Posvátné úctě je nadřazena pouze vlastní společenská vážnost, intimní důstojnost a ambice uměleckého ocenění vlastního tvoření. A o dosažení soukromého cíle jde především. Ženská rasa zde slouží především k obdivu mužského ega: bezelstně hravá Felixova milenka Ingrid alias Humlan - Včelka (příjemná Bibi Andersson), nebojácná Felixova pokojská s tajemstvím Lisa alias Isolde (smyslná Harriet Andersson), důstojná Felixova manželka Adelaide (šarmantní Eva Dahlbeck), Felixova věrná mecenáška Jeannette Bring alias Madame Tussaud (zajímavá Karin Kavli), temperamentní Felixova žákyně a nebezpečná střelkyně Hedda alias Traviata (energická Gertrud Fridh), Felixův nový mladý objev Cecilia (příjemná Mona Malm) a Felixova spřízněná duše Beatrice (Barbro Hiort af Ornäs). Z dalších rolí: lstivě dokonalý ochránce Felixova soukromí a jeho manažer Jillker (dobrý Allan Edwall), zahořklý bývalý Felixův soupeř a jeho současný řidič Tristan (Georg Funkquist), či nový mladý objev hudebního světa (Carl Billquist). A co všechny ty ženy nejsou špatným filmem, byť nedosahuje obvyklé intelektuální úrovně autora. Kritik je škodná zvěř, byť se s umělcem vzájemně potřebují k získání správného ohlasu společenské vážnosti. Sebereflexe je účinná a upřímně znevažující sebe samotného. Příjemné, svižné, neoslňující. (03.06.2009)

Cornelius: "Mimochodem, četl mistr mou skladbu? ... Bylo by skvělé, kdyby ji interpretoval." Jilker: "Ty interpretuješ jeho a on tebe?" Cornelius: "Interpretův vztah k interpetovanému." Jilker: "A najdete se nakonec?" Cornelius: "Cože?" _____Cornelius (Jarl Kulle) jako prototyp kritika-životopisce-darmošlapa, který se přiživuje skandálními životopisy známých hudebníků a skladatelů - toto byla jedna z nejlepších komedií, které jsem v životě viděla, přičemž beze studu dodávám, že jsem se smála tak, až mi tekly slzy z očí, a to nejsem příznivcem velkých komediálních šarád ani grotesek. _____Absurdní, gradující scény ztvárněné dokonalým pohybovým herectvím a mimickým rozsahem Jarla Kulleho (myslím, že tady hravě překonal Petera Sellerse, kdo viděl jistě ví, proč je srovnávám :-), které končí groteskně v uzším smyslu slova - ale především jde o vynikající scénář. Ironizující komedie o kriticích, životopiscích, impresáriích, umělcích (ale jen o těch s aureolou :-) a jejich milenkách. ______Cornelius plačtivě šeptá nad rakví mistra: "Co je to genialita?" Mistr ze záhrobí rázně odpovídá: "Genialita? - Schopnost přimět kritika změnit názor!" _____ Vivat Cornelius! Vivat Bergman! Vivat Kulle! _____ P.S. Nerozumím tomu, co má podle některých zde, tenhle film společného s Fellinim. Bergman - to je rozdílná optika, jiná filozofie, odlišná estetika ... (10.03.2009)

Na téhle rádoby komedii je dobře patrné, jak hodnotitele ovlivňuje známé a vysoce ceněné jméno režiséra. Kdyby byl pod podobným snímkem podepsán neznámý režisér, měl by zcela jistě film méně než 50% hodnocení a možná by se pohyboval kolem 40 %. Je to totiž bezkonkurenčně nejslabší film, jaký jsem od Bergmana zatím viděl. Komedie, která má sice slibný námět, ale vyloženě slabé zpracování. Jednoduše není k smíchu. Pokud má být nejhumornějším místem věta, že viloncelistka musí především umět roztáhnout nohy, pak je to průšvih. Ve filmu se objevují pokusy o napodobení klasické francouzské frašky a americké grotesky, ale všechno to jde do prázdna. Je to ovlivněné divadelní manýrou, dialogy jsou bez nápadu a tam, kde by měl být vtip, se vyskytuje jen křeč. Celkový dojem: 25 %. (21.01.2009)

Na Bergmanove pomery absolútna slabota. Kadencia humoru je častá, ale len zriedkakedy čo i len pousmeje na divákových očakávaniach. Totálne béčko, v ktorom síce uvidíte, akčné dialógy, množstvo erotiky, (pre tvorcu veľmi netypickú) fanfárnu dynamiku hudobného doprovodu, sépiový odtieň ako spomienka na Chaplinovky či rozhovory vzdialene pripomínajúce Felliniho filmy, je to však len mútenie slanej vody. Bergman sa narodil pre úplne iné filmy. Pre filmy, kde využíva divákovu neistotu ako nástroj rozprávania. Experimentálny úlet, z ktorého sa ako správny majster poučil. (15.07.2014)