Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Bergmanův první barevný film je jednou z mála komedií tohoto tvůrce. Poněkud afektovaný hudební kritik Cornelius navštíví letní rezidenci geniálního violoncellisty Felixe, aby tu dokončil jeho životopis. Kritikovi sice není dovoleno se s velikým umělecem osobně setkat, zato se ocitá uprostřed houfu žen, které jsou zjevně všechny Mistrovými manželkami či milenkami. Zdá se, že kapitola o jeho soukromém živote tak bude plná pikantních historek. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (42)

GilEstel 

všechny recenze uživatele

Film dotýkající se grotesky, muzikálu a komorního dramatu. Tu komedii sem v tom příliš neviděl. Asi jsem nebyl naladěn na stejné vlně jako Bergman nebo někteří, kteří dávali 5 hvězd. Film se částečně může prezentovat i jako výtvarné dílo. Občasná změna barev ze syté pestrosti do sépiových retroodstínů a jednotlivé místnosti paláce jako chrámy moderního umění. To ale nejsou věci, kvůli kterým bych sledoval film. Ústřední postava violoncellisty je vyobrazena (vlastně není) jako téměř nadpřirozená bytost, ke které všichni vzhlížejí a uctívají ji. Nikdo vlastně neví, proč tomu tak je. Taková bezmezná úcta. Jeho hudba je zákonem. Dalo by se říci, že on je pastýř a hudba písmo svaté. Jeho ovečky (manželky a milenky) jsou součástí tohoto abstraktního mikrosvěta. Jsou srozuměny s tím, že hudba a jejích pán je na prvním místě a pak teprve přijdou na řadu ony. Jediný, kdo toto náboženství neuznává, je literární kritik Cornelius. On je vlastně narušitelem a rozvracečem tohoto harmonického světa. Přichází kvůli nicotné primitivní touze zisku životopisu slavného umělce. Tím, že on jediný může zvěčnit samotné božství hudebníkovo sepsáním pamětí, z něj činí prvního mezi rovnými a tudíž nadřazeného ženám žijících v domě pána. Stává se z něj ďábel pokušitel. Postupně svede ženy na zcestí, aby pak v samotném závěru začal pokoušet samotného mesiáše. I on podléhá. Za cenu zaznamenání života z ruky literárního kritika, zrazuje své učení (hudbu) tím, že chce zahrát vlastní skladbu ďáblovu (novináře Cornelia). Jediná a nejvěrnější mesiášova favoritka, chce dodržet svou starou přísahu a je připravena ho zastřelit dříve, než zničí hudbu. Není toho ale třeba. Ruka umělcova, držíc smyčec, se sama zastavuje. Mistr violoncellista sám padá mrtev. I seběhne se brzy celá rodinka pastýřova, aby uctila jeho památku a vyslechla si pravdu o životě svého pána z pera ruky novináře. V ostudné hádce o výkladu božství umělcova nakonec tento projekt životopisu končí v propadlišti dříve, než mohl být vůbec vysloven. Nyní přichází nový umělec. Mladý talentovaný hudebník. Nová modla, ke které dívky budou vzhlížet. Nový smysl jejich života. Jen on dokáže udržet víru při životě. Na starého mistra si již nikdo nevzpomene. Ani na jeho životopis. …... Vskutku zajímavá Bergmanova úvaha a hraní si se symboly náboženství, umění a společenského života. Postava violoncellisty nechává v lecčems vzpomenout postavu Advokáta z Wellesova (Kafkova) PROCESU. Abstraktní mikrosvět a v něm jeho guru. Zde byla abstraktnost posílena neexistencí jeho obrazu. Jediné, co divák pozná, je jeho hudba a obdiv okolí. Dávám 4 hvězdy, ale Wellesův film mě zaujal víc. O tu výtvarnou uměleckost zase tolik nestojím. 70% ()

kinej 

všechny recenze uživatele

Tak jsem dostal chuť na nějaký ten těžší kousek a pustil jsem si Bergmanna. Netušil jsem, že maestro se někdy pouštěl i do komedií a tak jsem nemohl sáhnout víc vedle. A co všechny ty ženy mi přišlo jako úporná snaha co nejvíce pozurážet kritiky a ukázat je jako ty nejnicotnější bytosti. Bohužel je tomto konání, tolik jedovatosti že mi film ani nepřišel vtipný, spíš jen zatrpklý. Na to aby si Bergmann schladil žáhu, neměl umělec jeho formátu zapotřebí mrhat prostorem celého celovečerního filmu. Vylít si tak vztek na nějaké vedlejší postavě v pár minutách by bylo určitě účinnější a snad by to i dopadlo lépe. ()

Reklama

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Na téhle rádoby komedii je dobře patrné, jak hodnotitele ovlivňuje známé a vysoce ceněné jméno režiséra. Kdyby byl pod podobným snímkem podepsán neznámý režisér, měl by zcela jistě film méně než 50% hodnocení a možná by se pohyboval kolem 40 %. Je to totiž bezkonkurenčně nejslabší film, jaký jsem od Bergmana zatím viděl. Komedie, která má sice slibný námět, ale vyloženě slabé zpracování. Jednoduše není k smíchu. Pokud má být nejhumornějším místem věta, že viloncelistka musí především umět roztáhnout nohy, pak je to průšvih. Ve filmu se objevují pokusy o napodobení klasické francouzské frašky a americké grotesky, ale všechno to jde do prázdna. Je to ovlivněné divadelní manýrou, dialogy jsou bez nápadu a tam, kde by měl být vtip, se vyskytuje jen křeč. Celkový dojem: 25 %. ()

troufalka 

všechny recenze uživatele

Komedie od Bergmana není pro mne překvapením, líbily se mi už Úsměvy letní noci. Kromě velkých dramat uměl Bergman natočit komedi, ovšem tak, jak byl zvyklý pracovat - precizně, s promyšlenými vycezilovanými záběry, z herců dostal všechno co chtěl. Irgmanům humor je jiný, není tak lehce hravý, jak jsme zvyklí u jiných autorů, ale je svůj ,využívá techniky němé grotesky i situační komiky. Ve snímku je přesně odráží jeho vztah k ženám, tak trochu k nim vzhlíží, trochu se jich obává, s laskavou jemností si z nich utahuje. ()

3497299 

všechny recenze uživatele

Do teď jsem myslel, že Bergmana „znám“. Nezralá parafráze Felliniho? – pche! Tohle má s Felliniho stylem společného asi tolik, co raný Woody Allen s Emirem Kusturicou. Bergmanovo „divadlo“ asi nikde jinde nebylo tak vtipné a hravé, jako tady (pokud bylo, upozorněte mne prosím, rád bych to viděl). Bergman natočil mezi introspektivním obrazovým perfekcionismem v Mlčení a introspektivním obrazovým perfekcionismem v Personě extravertní avantgardní krásně vypointovanou a přesvědčivě vtipnou divadelní hříčku. Ještě bych rád dodal, že herecký rozptyl Jarla Kulleho rozhodně zaslouží uznání. ()

Galerie (21)

Zajímavosti (1)

  • Bergman vzpomínal na premiéru tohoto snímku jako na „přesvědčivé a zcela zasloužené fiasko“. (Rattlehead)

Reklama

Reklama