Šeptej

Postupem času musím uznat, že tento první Ondříčkův počin mám ze všech jeho filmů nejraději (ukamenujte mě, chcete-li,ale je to tak) ... no, film sice nemá žádný veliký, či silný děj, to ale není pro mě žádný problém (naopak jsem příznivcem filmů, které dokáží člověka oslnit i bez scénáristických exhibicí) ... přes co by se měl film vnímat je jeho neobyčejná poetika, která je možná dílem náhody,ale filmu se přesto nedá upřít - mluvím hlavně o neokoukaných hereckých výkonech (Muchow, Čechtický, Winterová, vynikající je samozřejmě i Vilhelmová), několika roztomilých vtipech (Hřebejk v cameo roli nabízející Vilhelmové roli ve filmu) a hudbě (netřeba nic dodávat) - tento film prostě má atmosféru, má poezii, má něhu i krutost... má vše, co jsem očekával, i dostal. (15.11.2005)

A půl. První polovina filmu je poněkud rozvláčná, rozjížďková, seznamujeme se s hlavními postavami. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že mně film ničím nepřekvapí a že bude tímto tempem pokračovat až do konce, se objasnily některé skutečnosti, charaktery postav dostaly mnohem větší prostor, dost a zajímavě se toho začalo dít mnohem více, než v první polovině filmu. K hereckému obsazení nemám výtek a zvolená hudba celý film příjemně podkresluje. (05.03.2009)

Konkurent nepřekonatelným Samotářům. Silně kontroverzní film o homosexualitě a vztazích mezi dospívajícími - nebo spíše dozrávajícími - lidmi. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, ale skvělá hudba, která doplnila tenhle snímek, nakonec přispěla ke čtvrté hvězdě. Na české poměry si ji určitě zaslouží a Tatiana Vilhelmová k ní určitě přispěla velkou měrou. 70% (27.07.2013)

"Nepřibližuj se, fízle! Ještě jeden krok a skočim!" "Už stojím." "No ale já stejně skočim, tak běž do prdele!" Při prvním seznámení s úsporně intimním herectvím Jana Čechtického, prospěvujícího si v autě veselou písničku zatímco zběsile točí volantem na rovné silnici, jsem si říkal, že s tímhle filmem ještě bude prdel. Následné dialogové etudy mezi přehrávajícími neherci, které působí jakoby z rozhovorů někdo náhodně vystříhal některé věty, mě mátly zdali jde o (sebe)vědomou aktualizaci papouškovsko formanovské vědomé trapnosti, dědictví sklepácké karikaturnosti nebo je to prostě jen špatně napsaný a špatně zahraný studentský scénář. Nikdo nikdy nemluvil nebo se nechoval tak jako postavy zde nebo ve Vorlově Kouři, ale přesto mají oba snímky v sobě zvláštní punc syrové autenticity, kterou rozeznává spíš podvědomí než vědomí. Vědomě se nedá pomoct tomu se občas bavit nad tou vyhroceností a sebedůležitostí všech a všeho, podvědomě to ale probouzí nějaké zaseté vzpomínky na to, jak jsme si v teen letech přesně představovali, že ten pražský život vypadá. V klubu mezi oranžovými stěnami, kde všichni hulej jak na cracku, pijou džus a isostar, opuštěný holky blouděj ulicema, spí se u kámošů na bytě, všichni tak trochu umělci, věřej v ufo, na pizzu choděj do Kmotry a při noční procházce kolem Kotvy si všimnete digitálního nápisu, že ve 4. patře otevírají novou videopůjčovnu.  Z osobního pohledu má ten film zvláštní naivní nevinnost. Úplně jsem zapomněl jaký jsme byli. (01.04.2024)

Zdá se, že jsem jeden z mála na této databázi, kdo dal Šeptej plný počet. Pokusím se krátce objasnit, proč - byť je v tom samozřejmě skryté i zrnko nevysvětlitelného - některý film vás zkrátka irituje, náladou, kamerou, příběhem, ani nedokážete říct přesně čím. A jiný na vás působí jako zjevení, těšíte se, až si ho pustíte znovu, je vám s ním dobře. U mě je Šeptej, jak asi tušíte, typem filmu č. 2. Od začátku jsem si tuto nostalgickou mimozemskou jízdu devadesátkovou Prahou užíval, se všemi debutantskými nedostatky a scénáristickými absurditami. Přál jsem si, ať je film aspoň dvakrát delší, tak jsem si jeho podivínské postavy od první chvíle zamiloval. A proč tedy? Možná v tom hraje svoji roli, že jsem ho poprvé viděl až z velkým odstupem. Unikal mi až do roku 2021, takže jsem mohl jaksi z budoucnosti nahlédnout, jak se mu podařilo vystihnout a popsat dobu, v níž vznikl. A víte co? Myslím, že Šeptej vystihl devadesátky naprosto dokonale a snad nejlépe ze všech českých filmů. Je něčím podobným jako Kouř pro léta osmdesátá. Fandím tomu, že se Ondříček v době nově nabyté autorské svobody neobrátil do minulosti s klasickou variací na téma komunisti / nacisti byli svině, ale snažil se už tehdy nahlédnout tápající, trochu ezo, trochu ulepenou, ale vlastně docela cool současnost. Přinesl tak svědectví o začátcích klubové scény v Čechách, o tom, jak do nich pronikala elektronická hudba, DJové a drogy. (A nezamilovat si Tatianu s Čechtickým, jak v totálním rauši paří v Roxy na Wubble-U, kór když jste měli to štěstí bydlet několik let za rohem od Roxy, to zkrátka a dobře nejde.) Svědectví o LGBT komunitě, kdy gayové poprvé v českém filmu nebyly jen komické ušišlané figurky, ale dal se jim velký prostor v podobě ústředního páru. Zkrátka a dobře svědectví o úžasně svobodné době, kdy se dalo prostě se sbalit, odjet do Prahy, spát u cizích lidí a zažít neuvěřitelný mejdan. U filmu Manhattan Woodyho Allena jsem napsal, že je to unikátní film v tom, jak pevně je zasazený do doby a prostoru. A u Šeptej mám dost obdobný pocit. Tohle se nemohlo odehrát jinde a jindy, než v Praze krátce po revoluci. A s tím podle mě souvisí omyl, kterého se tu mnozí dopouštějí - ano, klasický příběh film nemá, ale není o ničem. Jeho hlavním hrdinou je jedno magické město uprostřed Evropy, na prahu nové epochy, a parta nešťastně šťastných lidí, co v něm žijí. Ale možná jsem na omylu já. Snad jsem tak nostalgický kvůli rok trvající covid karanténě a ten film možná objektivně vzato není zas tak dobrý. Ale ať je to tak, nebo tak - jak strašně rád bych zas jednou dorazil na párty k Lauře! Třeba hned! (15.03.2021)