Švestka

Měla jsem možnost vidět naživo v alternaci s panem Svěrákem, ačkoliv si osobně myslím, že panu Smoljakovi zrovna tahle role sedne víc. To ale není důležitý ... Naprosto mě dostal seminář předcházející samotný hře a samotná hra mě přirozeně dostala taky (která z těch Cimrmanovských ne, že ano). Miluju jevištní sklerotikony, ale za mým favoritem Záskokem přece jen malinko pokulhává. (06.05.2007)

Geniální dílo mistra českého dramatického umění, který sepsáním Švestky skutečně plodně využil jednu zimní epizodku svého života. Protože, vy - většinou přece jen těch vyšších ročníků narození - si to už dnes nedokážete pořádně představit, ale dneska se večer všichni hrnete k televizi a máte o zábavu postaráno. I když - co si budeme nalhávat, ono tam toho poslední dobou tolik nedávají; většinou ňáký ty realityšou - to vám povídám, a já vím, o čem mluvím, na to se slušný člověk nemůže pořádně dívat, protože tam samej fičák nalevo, fičák napravo. A oni tam jen tak v plavkách. A jak to pořád tak fičí - jó průvan to je svinstvo. A nejen pro průdušky a další orgány. Ono vám to tak tříská těmi dveřmi, porcelán se sype ze skříní. Všude střepy. No, dneska je to samej aušus, slušný zboží, aby člověk pohledal. Ale abych se vrátil k těm plavkám - to je hrůza na to koukat, člověk aby dneska hledal plavky na ženským těle s lupou v ruce. To jsou ta tanga a další nemravnosti nejvyššího řádu. Tanga? Kdyby tanga, to už neuvidíte ani slušný foxtrot; to je pořád ten breakdance a tak... (31.12.2005)

Stařecké neduhy stokrát jinak. Tak tady opravdu Smoljak exceluje, jeho sklerotické výjevy nemají daleko k dokonalosti, což ovšem platí také o hereckých etudách ostatních česačů ovoce. U této hry si také více než u jiných všímám toho umění vytvořit zábavu tam, kde vlastně chybí děj. Nicméně, jeho nepřítomnost jsem však přece jen občas pociťoval. (11.04.2014)

„Zuby – pohroma huby“. „K neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, patří zejména dvě vady, komplementárně spojené – je to neschopnost udržet myšlenku a druhá vada – neschopnost myšlenku opustit.“ Ako členovia súboru dokážu udržať kamennú tvár? Výborná pesnička: „Na železnici, dějí se věci...“ (18.05.2020)

Myslím, že na Cimrmanově dramatickém díle byla vždy nejcennější mimoběžná konstrukce dialogů. Řeč plyne, a řečníci ani tak nereflektují výroky ostatních, jako se spíše hledí vykecat. Je to velmi přirozené, a současně velmi obtížné napsat. V nejryzejší podobě to můžeme slyšet v „driftovací fázi“ Severního pólu. --- Do extrémní polohy se takové dialogy dostávají ve chvíli, kdy je na jevišti sklerotik. Skleróza je vždycky směšná, však jen vzpomeňme, jakou báječnou srandu z ní vytěžil Felix Holzmann. (Který ovšem, mimochodem, mimoběžné dialogy jinak skoro nikdy nezvládal, naopak až násilně mířil k cíli zarytou výměnou ve schématu nahrávka - smeč - nahrávka - smeč. Určitě ho hnala omezená televizní stopáž.) Cimrman ovšem Holzmanna „nemohl“ znát, nejspíš se inspiroval svým vlastním Dědem Vševědem. --- Prokecat na jevišti půldruhé hodiny, aniž se dospěje k jakékoli akci, to je mistrovský kousek. O to milejší, že rekonstrukce dramatu byla nejspíš inspirovaná přibývajícími stařeckými neduhy jak Génia, tak jeho oddaných propagátorů. Boje o rakousko-uhersko-české (jemně nakrájené) vyrovnání jsou dávno zapomenuty, budoucnost aluminia je nám ukradená, a těšíme se z toho požehnání, dožít se věku, kdy už jsme všichni tak trochu „padlí na hlavu“, ať už z Milešovky, nebo jiných vrcholů našeho mládí. (25.03.2011)