Sedmá pečeť

Naprosto ohromující film s mrazivou atmosférou. Hlavně pochod mučených a závěrečný tanec za smrtí jistě patří k tomu nejsilnějšímu co sem kdy viděl. Hudba je skvěle zakomponována a herci hrají (neznám je, ale stejně obdivuji) v životních rolích. Naprosto skvěle a mnou oblíbená je postava sluhy rytíře Blocka. Někdo takto nevěřící, ukrutně realistický a sebevědomí se často nevidí. Vrchol, který patří do dějin.... (14.07.2004)

Memento mori. Temná schránka a ještě temnější vnitřek. Měla bych se bát? Strach. Děs. A někde mezi tím vším hloupá a mizivá naděje. Jenže přes nesporné kvality tohoto snímku s ním mám problém. Dívam se a jen kloužu po povrchu, nedokáži do příběhu proniknout, ponořit se do něj, pochopit ho. Necítím nic. Asi jsem přeci jen dost mladá. Ale říkám si... Jaké to asi je hrát šachy se smrtí? Touha? A konec. (15.08.2007)

Mé první setkání s Bergmanem a opět se potvrdilo, že mít někdy předsudky je zcela zbytečné. FANTASTICKÉ dílo ( nejen )o hledání SMYSLU ŽIVOTA a BOHA. Pro středověkého rytíře Antonia Blocka ( v podání vynikajícího M. von Sydowa ) si přichází smrt v podobě Bengta Ekerota. Block si na smrti vymůže poslední partii šachů a hraje o " vše " , o čas a svůj život. Obrací se s pomocí na boha, ten mu ale stále neodpovídá... Nakonec se vnitřně smiřuje se skutečností, že " není úniku " , ale prodloužením partie " alespoň " zachraňuje životy komedianta a jeho ženy s malým děckem. Snímek, který klade spousty otázek a zdaleka né na všechny dostává člověk odpovědi. Vše je ale podáno tak neskutečně SILNÝM ZPŮSOBEM ( každá jednotlivá scéna sama o sobě je neskutečně silná ), až se člověku tají DECH. Snímek, který je určitě pro jeho " dostatečné vstřebání " vidět vícekrát, což v mém případě jistě nastane, stejně jako dám určitě ještě šanci dalším Bergmanovým snímkům. Podobný snímek: Poslední pokušení krista (16.10.2009)

Sedmá pečeť je film plný duchovních hodnot. Navíc má i komické prvky a společensko-sociální témata.Náboženský fanatismus středověku místy nechá vzpomenout na jiný skvělý film, o 12 let novější snímek Otakara Vávry KLADIVO NA ČARODĚJNICE. Sedmá pečeť ale nemapuje konkrétní skutečnou událost a inkvizice zde není téma. Podobnost s Vávrovým filmem je spíš ve myšlení člověka tehdejší doby. Obsahová šíře je mnohem větší. Bergman klade otázky týkající se Boha. Neřeší přímo otázku jeho existence, ale snaží se naznačit, jak může ovlivňovat chápání nebo nechápání boží existence život člověka. Hlavní hrdina rytíř Antonius Block došel v poznání života již na samý kraj. Při návratu z křížové výpravy zjišťuje, že již nemá domov. Těžko se vrátit ke starému životu, který již nemůže považovat za svůj. Jeho vlastní život pro něj nemá význam. Čas, který mu zbývá, chce zasvětit hledání Boha. Až se mu to podaří, bude konečně moci odejít z tohoto světa. Čas se snaží získat hrou v šachu se smrtí. Tato metafora je do filmu zhmotněna, čímž nepůsobí tak abstraktně, ale zároveň zachovává svůj význam. Antoniusova bezradnost se odráží v rozpravě s dívkou odsouzenou z čarodějnictví. Žádá jí, aby ho naučila mluvit s Ďáblem. „Chci se ho (Ďábla) zeptat na Boha. Snad alespoň on o něm něco ví.“ V dalším rozhovoru se smrtí říká „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“ Je v tom skrytá skepse vůči boží existenci, kterou chce vykládat pouze racionální podstatou. Jeho hledání je tak od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Nelze říci, zda nakonec našel nebo nenašel Boha. Poznal cosi na místě, kde nic nečekal a nehledal. V rodině komedianta Jofa našel svůj vnitřní klid. Našel něco, co už od života nečekal. Můžeme tomu říkat, jak chceme, jedno jak to nazveme…….. Život ve středověku měl své formy strachu. V tomto filmu prezentovány morem a obavou z Posledního soudu. Zatímco jedno je reálná hrozba, druhá je uměle vytvořená. Vznikají tu tak dvě formy zla. Reálná a fiktivní. Tyto poznatky z kulis středověku můžeme přenést i do naší doby. I dnes zužují lidstvo nejrůznější formy zla. Jsou v podstatě stejná jako ta dřívější. Pouze jim dáváme jiná jména. Obraz středověku ztvárněný Bergmanem nikdy nezestárne. Vždy bude inspirující. 95% (22.11.2010)

Čekal jsem nějakou velmi náročnou záležitost, ale byl jsem překvapen, jak přirozeně se Bergmann na tomhle prostoru středověké disputace pohybuje. Jistá znalost reálií je samozřejmě nutná, ale ve svých úvahách film příliš nepřekračuje rámec filmově dobového a kulturního kontextu. Způsob a lehkost, s jakou vám režisér tuto rozpravu podá, jsou však obdivuhodné. (05.12.2005)