Léto s Monikou

Jednoduchý příběh s naivním mladíkem a povrchní dívkou nemohl skončit dobře ne kvůli návratu do města, ale právě kvůli lehkovážné povaze hlavní postavy, jejíž charakter opravdu za moc nestál. Z celého filmu je pozoruhodný ale pohled hrdinky na kameru, který avízuje brzký konec vztahu a závěrečná retrospektiva jejich vztahu. (08.01.2011)

Po delším čase jsem se Bergmanem nechal zavést do temných zákoutí ženské duše. Prvotní setkání s živelnou, spontánností nabitou Monikou mě bavilo sledovat a usedlý jeliman Harry působil rušivým dojmem. V povznesené náladě nesourodá dvojice nastartuje člun a pustí se do zcela nepředvídatelného letního dobrodružství. Manická rozvolněnost Moniky působí roztomile na Harryho stejně jako na diváky do chvíle prvního "houbového" zádrhelu a prvotního vážnějšího konfliktu, který vyústí v potemnělý návrat zpět do Stockholmu. A zde nastane definitivní zvrat ve vyprávěném příběhu. Z manické rozvolněnosti je divák bez okolků vhozen do depresivní reality všedních dní. A divák, stejně jako Monika, propadá zoufalství. Který vyústí v mrazivý Moničin pohled přímo do kameru (škoda, že právě v této chvíli film neskončil, bez závěrečné doslovnosti bych se obešel). Geniálně maniodepresivní film, se skvěle napsanou ženskou postavou. A vážení, s tou vaší hysterií jděte do háje. Smutný film o neveselých věcech a rozpadu jednoho mladého života. Tohle prostě Bergman zvládá navýbornou. [Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií] (03.04.2015)

V Létě s Monikou pojímá Bergman moderní ženství pesimisticky. Jakkoliv se dívka Monika zpočátku staví do protikladu k městu, je stejně jako ono nezdravě poživačná, egoistická a ničící (a zdánlivý kontrast je jen výrazem stabilní nespokojenosti s dosaženým stavem). Její mládí, přimykající se v zachycované fázi k přírodě (a koneckonců i k přirozenosti) jen zkusmo, z nutkání vstřebávat nové požitky, je zrádnou maskou vnitřní tmy, prorážející „břehy těla“ prostřednictvím jazyka, gest a pohledů. V izolaci od kultury (nikoliv od civilizace) se z propasti její duše drápe na svobodu ukrývané zvíře. Po návratu do města se z domnělé vlčice stává kukačka a proměna ve zrůdu je dokonána. Zdánlivě tezovitý příběh je prohlubován symbolizujícími obrazy zachycujícími hlavní postavy v různých prostředích: napětí mezi ostrovem a městem je díky tomu povýšeno na svár volnosti a nesvobody, které se ale v kritických okamžicích prostupují: ostrov svobody se stává vězením hladu, nespokojenosti a pochyb, v porobujícím odcizeném městě se objevují lidé, kteří dokážou pomoci (chlapcova teta) a kteří jsou schopni nefalšované vroucí emoce (chlapcovi spolupracovníci při návratu ze služební cesty). (13.04.2009)

Kdybych neznal jméno režiséra předem, vůbec bych u Léta s Moniky nehádal zrovna Bergmana. Poměrně epický příběh ústřední dvojice, jejichž čas rychle ubíhá, postupně přechází z letní romance ve jménu mladistvých radovánek, s duchem komorní vzpoury mládeže proti komformismu starší generace, až ke závažnému střetu s následky a dalším životem. Dokáže být i poetický, zábavný, později napínavý, emocionálně pestrý, realisticky ukázat život v autentických prostorech chudinské čtvrti ve své době, rozehrát námět nerozvážného konání ze zamilovanosti mladistvých, přijít s vtipnými scénami (alespoň já tak vnímal tu stylizovanou rvačku) i depresivní atmosférou směrem k vyvrcholení. Za mě rozhodně to lepší a kvalitní ze švédského filmu této epochy, mezi vyčpelými krimi a kýčovitými limonády, s jakými jsem měl v minulosti čest, byť vrcholy Ingmara Bergmana měly z mého pohledu teprve za pár let přijít. Už tady jsem ale mohl obdivovat pěknou výtvarnou stránku a místy i klasickou severskou spjatost Seveřanů s přírodou, třeba i s měnícími se účesy hlavní hrdinky, která během útěku a hlodání masa v lese působí na chvíli až jako divoženka. I po mnoha letech od vzniku na mě Léto s Monikou působilo jako dostatečně zajímavé psychologické drama, které mi některými motivy a scénami připomnělo o pár let mladší československé filmy o „mládeži na scestí“ typu Cesta zpátky nebo Probuzení. [75%] (25.05.2023)

Nejlepší scény jsou ty nejjednodušší: Kluk se dívá za holkou, která ujíždí tramvají, a když otočí hlavu, je na jeho tváři vidět rtěnka. Ti samí dva se dívají v kině na film, ona kouká okouzleně, on zívá. Kluk je vyhozen z práce a chce po šéfovi hodit skleničku. Nakonec si to rozmyslí a jenom ji smířeně shodí ze stolu... Naopak když Bergman tlačí na pilu, je to docela křečovité. Myslím, že by film vyzněl lépe, kdyby skončil scénou, kdy se v kavárně dozvíme o Moničině nevěře. Ten další vývoj je pak už zbytečně depresivní a k předchozímu ději se moc nehodí. Léto s Monikou se mi líbilo tak z jedné třetiny. Od dalšího zkoumání Bergmanovy tvorby mě však rozhodně neodradilo. (22.04.2007)