Dopisy mrtvého

Tento film režiséra Konstantina Lopušanského byl v naší distribuci uveden pod názvem Dopisy mrtvého muže. Je to produkt éry sovětské přestavby, kdy se uvolnily ideologické bariéry, ale zároveň bylo ještě dost peněz na pokračování filmové tvorby, takže polovina 80. let se v Sovětském svazu tak trochu podobá našim 60. letům. Lopušanskij byl spolupracovníkem Tarkovského a mimo jiné se podílel jako asistent režie na snímku Stalker. Tahle umělecká příbuznost se na Dopisech mrtvého se dá vystopovat. Výtvarně je to nesmírně zajímavý film, kdy záběry z postkatastrofického světa jsou snímány v barvě ponuré šedi, zatímco retrospektivy mají barevné tónování. Je to snímek s nesmírně pochmurnou atmosférou, který podle mého dokonale zobrazil svět po globálním jaderném konfliktu. Povrch planety je zcela neobyvatelný a zpustošený, v lépe či hůře vybavených krytech živoří zbytky populace, zatímco armádní vedení stále vydává příkazy jednotkám v podzemních pevnostech a obrněných transportérech. Lidé umírají po stovkách a po tisících na následky ozáření a strádání a ti přeživší ztrácejí ve jménu přežití jakoukoli morálku. Hlavní hrdina, vědec Larsen, obětuje svou šanci na záchranu ve prospěch skupinky dětí, které lékař z hlavního krytu neuznal za hodné záchrany. Po smrti starého muže přebírá psaní jeho deníku nejstarší dítě a celá dětská skupina se v plynových maskách a protiradiačním oděvu vydává zničenou krajinou hledat nový život. Nesmírně smutné, nesmírně emotivní. Obrázky zdevastovaného velkoměsta se mi vybavují zřetelně i po letech. Komorní, artová záležitost. Celkový dojem: 90 %. Za zmínku stojí depresivní hudba O. Messiaena a G. Faureho. Neskonale známější americký Den poté nesahá Dopisům mrtvého ani po pás... (10.01.2008)

Sovietske postapokaliptické sci-fi, na čele s Andrejom Tarkovským, sú minimálne, je toho samozrejme viac, do atmosféry neprekonateľné. Cítite tie skľučujúce a nostalgické pocity hlavných postáv unavených životom ale predsa bojujúcich. Nikde sa tu nenachádza nádej, ani štipka náznaku lepšieho života. ľudia umierajú skrytý v bunkroch a dúfajú že imˇaj nabudúce pridelí armáda stravu. Письма мертвого человека rozpráva príbeh starého muža ktorý sa rozhodol obetovať svoj život skupinke chorých detí. Obeta spočívala v tom že sa armáda rozhodla starého muža zachrániť, čo spočiatku nechcela keďže jeho reprodukčné schopnosti sú nulové, a transportovala ho do centrálneho bunkra. Deti o ktorých sa staral zostali v jeho bunkri keďže boli choré a nová spoločnosť potrebuje zdravých jedincov, tak sa rozhodne že sa šachtou na mŕtvoly vráti za nimi. úžasne emotívny soundtrack a obraz plný emócií ma doslova dojal. Interiéri a exteriéri boli to najúžasnejšie a naj uveriteľnejšie s celej snímky. Takto realisticky zničený svet nedokáže nahradiť žiadne predpotopné CGI. Tie betónové zrúcaniny museli byť skutočné takisto ako vojnové vznášadlá, obleky atď. Tarkovského lyrika a zamýšľanie sa nad sebou k tomu dodala svojskú atmosféru.. Ak som to správne pochopil tak nádej v tomto filme spočíva v ďalších generáciách ! (28.04.2014)

Tradičně vysoká a objevná úroveň ruské fantastiky (sci-fi) je průlomovým objevem. Skutečnost, že na exulantovo (Tarkovského) dílo se podařilo navázat tímto strhujícím způsobem z mimoskevských ateliérů (LENFILM) a že se na plátně objevují tváře vesměs zcela neznámých a přitom výborných petrohradských herců, zaujme ještě víc. Gorbačevova pěrestrojka, která tehdy nabírala dech, v mnohém připomínala starší chruščevovské "ottěpel´". Dobové vystupňování zbrojení (nedávno bylo připomenuto ruské sestřelení jihokorejského civilního letadla nad Kurilskými ostrovy; od tohoto data uplynulo třicet let) podmalovala motivaci autorů scénáře. Původní verze byla výrazně delší, zahrnovala řadu epizod a děj "košatěla". Vliv Tarkovského poetiky jsem cítil (snad přesně) zejména v druhé gradující části MRTVÉHO. Cudnost a oproštěnost vytvořené filmové řeči je pozoruhodná a v ruských poměrech spíše výjimečná než typická. Je nutné upozornit, že - jak je u Strugackých zvykem - děj se odehrává ne v Rusku, ale na Západě v blíže necharakterizované budoucnosti. Zdá-li se toto dílo někomu rozvleklým, stojí za to připomenout festivalová ocenění, která získal: Velkou cenu a cenu FIPRESCI na mezinárodním festivalu v Mannheimu (1986); hlavní cenu na festivalu ve Varně; cenu federace francouzských filmových klubů na festivalu v Cannes; státní cenu RSFSR bratrů Vasiljevových; cenu za režii na festivalu experimentálních filmů v Madridu; zvláštní cenu jury na festivalu v Tblisi (tato ocenění byla získána o rok později). Není náhodné, že MRTVÝ neuspěl v USA; od americké sci-fi se liší opravdu pronikavě. 88 minut strávených jeho sledováním není v žádném případě promrhaným časem. (04.09.2013)

Po shlédnutí ruského, amerického a britského katastrofického filmu ze zhruba stejné doby stavím pořaďí takto: 1. Dopisy mrtvého muže 2 Vlákna 3. Den poté. Nechápu, že takové filmy s atmosférou, ze které mrazí nedokáže dnes nikdo natočit. V dnešních katastrofických filmech se musím koukat na to jak letadlo kličkuje mezi padajícími mrakodrapy a auto kličkuje mezi meteority, kterým se pochopitelně vyhne, i když silnice kolem je na padrť (film 2012). (30.11.2012)

Najlepšie vystihuje tento film jeden monológ z neho: „Ľudstvo bol tragický druh. Odsúdený možno už od začiatku. Náš zhubný a krásny osud bol vždy odhryznúť si viac než sme schopní prehltnúť, byť lepší, než príroda zamýšľala. Našli sme v sebe miesto pre súciť, aj keď bol v konflikte zo zákonom prežitia. Vždy sme cítili rešpekt sami k sebe, aj keď nám bol vždy pošľapávaný. Majstrovské stvorenia, chápajúce svoju zbytočnosť a krehkosť. Našli sme v sebe schopnosť milovať. Oh Bože, bolo to tak ťažké! Neúprosný čas zapôsobil, že naše telá, myšlienky a zmysly upadali. Ale človek naďalej miloval. A láska vytvorila umenie, umenie, ktoré odráža našu neúprosnú túžbu po dokonalosti, našu nesmiernu beznádej a náš nekonečný zdesený plač, skučanie zničene mysliacich stvorení v studenej a apatickej vesmírnej púšti. V tejto miestnosti, mnoho nenávistných slov bolo vyslovených proti ľudstvu, opovržlivých a pohŕdavých. Ale nechcem ho zatratiť. Toto chcem povedať: Miloval som ľudstvo. Milujem ho ešte viacej teraz, keď už neexistuje. Milujem ho pre svoj tragický osud. A chcem vám povedať, kolegovia, chcem povedať, že vás milujem“. (07.07.2010)