Chlast

Skvělé drama zkoumající koncept jakéhosi kontrolovatelného alkoholismu. Vinterberg znovu zachytil ty důležité detaily, které obalí zápletku skutečnými problémy dnešní doby. Herecky špičkové, Mads je zpočátku chytře v zákrytu, ale ve finále je za tahouna. Alkohol jako přítel i jako destruktivní síla. Snímek o slabosti. (03.01.2021)

„Neodvážiť sa znamená stratiť sám seba.“ O dobrých filmoch sa ťažko píše. Recenzent má chuť napísať proste „pozrite si to“ a tým by recenzia končila. Chľast JE dobrý film. Jednak sa zaoberá originálnou myšlienkou (čo ak je istá forma promile v krvi potrebná k tomu, aby človek žil kvalitne?), jednak má skvelý kasting (najviac pozornosti samozrejme upúta Mads Mikkelsen, ktorý do toho šiel naplno, viď. tanečná scéna, ale o tom, aký je to fakt obrovský profesionál najlepšie vypovedá to, že sa samoúčelne nepredvádza a nestrháva na seba pozornosť, ale nechá žiť a dýchať aj svojich troch parťákov, z nich s dvoma sa mimochodom „náhodou“ stretol v Hone). Žánrovo zvláštny film: občas krutá dráma, občas komédia, inokedy feel good movie. Ale funguje to. Proste, pozrite si to. (14.07.2021)

Pořádný delirický odvaz předvedl Mads Mikkelsen až ve skoro stejně starých Rytířích spravedlnosti - tady ho vede Vinterbergova režie pořád jen na půl plynu, až na skoro surrealistickou finální tečku. Chlast je příliš předvídatelný film na to aby dokázal opravdu nakopnout silou svého příběhu, nebo originalitou svého sdělení. 8/10 (06.05.2021)

Vinterbergovi asi okrem iného išlo o vykreslenie vlastného národa ako národa pijanov a podarilo sa mu to. Ale film je tým pádom tak univerzálny, že sa v ňom nájde pomaly každý národ na svete, ak nerátame moslimské krajiny, ale ani tam nemôžeme dať ruku do ohňa, že. Kto iný by mohol hrať hlavnú úlohu ako Mads Mikkelsen a ak mu budú hviezdy naklonené, mohol by sa dočkať možno aj oscarovej nominácie. Inak ide o jeden z najdiváckejších Vinterbergových filmov, je prístupný každému, humor je univerzálny, ale nie prvoplánový, i keď pri popise jednotlivých scénok by sa tak mohlo zdať. (02.12.2020)

Někdy je alkohol příčinou i řešením všech problémů, abych parafrázoval Homera Simpsona. Vinterbergovi jde na ruku svěží a dobře napsaný scénář a především spolupráce s famózním Sturlou Brandthem Grøvlenem, který dokázal spojit realismus a kinetiku kamery do podoby, kdy člověk skutečně má pocit blízký intoxikaci. Ano, v něčem je to podobně jako Hon modelově vystavěné drama, u kterého cítíte, kam směřuje. Jenže Vinterbergovi se povedlo být bolavě osobní a civilní, něco, co mu zoufale nevyšlo ve zdechlé Komuně. Jeho postavy a jejich opilecký pohyb skutečností jsou zcela oproštěné od morality, v tom filmu je něco nebývale upřímného. Zatímco po Rodinné oslavě občas Vinterberg působil jako manýrista nebo apatický dělník stříbrného plátna, tady převažuje naléhavost a sarkastická energie. Jedná se o jednu z nejlepších dramatizací prázdnoty a pocitu bezcennosti, která přichází určitém věku. Zároveň Chlast brilantně vystihuje pomíjivé pocity euforie a momenty, kdy člověk nabyde pocitu, že vyzrál na život (aby se vzápětí zklamal). Je to film o bolavém hledání, destruktivním přátelství a taky o tom, že katarze nutně nemusí znamenat nalezení odpovědi, ale odevzdání se okamžiku. Mikkelsen tím závěrečným výstupem stvrzuje životní formu a pohybem opisuje něco, co moc dobře znám a ve filmu v téhle průzračné severské otevřenosti zas tak často nevídám. (08.10.2020)