VOD (2)
Obsahy(1)
Již název filmu vypovídá o tématu, kolem kterého se příběh točí. Existuje totiž teorie, že by se každý člověk měl narodit s určitou dávkou alkoholu v krvi. Tato malá intoxikace totiž otevírá naši mysl k poznání světa okolo nás, zmírňuje problémy a zvyšuje naši kreativitu. Tato teorie zaujme Martina (Mads Mikkelsen) a jeho tři přátele, unavené středoškolské učitele, a pustí se do experimentu, při kterém si po celý den udržují hladinu alkoholu v krvi. Když Churchill dokázal vyhrát druhou světovou válku s notnou dávkou alkoholu, kdo ví, co způsobí pár kapek jim a jejich studentům? Prvotní výsledky jsou povzbudivé a tento malý projekt se stane opravdovým akademickým výzkumem. Jak jejich hodiny, tak výsledky se zlepšují a skupina znovu dostane chuť do života! Když však výzkum přeženou, někteří musí skončit. Je stále jasnější, že i když alkohol mohl dopomoci ke skvělým úspěchům v historii, některé odvážné činy mají své následky. (Film Europe)
(více)Videa (2)
Recenze (522)
Nebudu si hrát na odborníka na dánské filmy, ale Vinterbergův Hon s Mikkelsenem jsem svého času dost prožíval a zde je situace takřka obdobná. Hvězdičku strhávám pouze za táhlý úvod, kdy jsem si říkal, že Chlast asi nebude nic pro mě (ani s malým ch), nicméně potom se to velmi pěkně rozjelo a já jen zíral, jak má přísloví "chlastat jako Dán" pevný základ. A konec mě úplně rozsekal. 80% a režisérův předešlý film Kursk konečně musím dohnat, jelikož si mi líbil i jeden další jeho film. ()
Vinterbergovi se podařilo vystihnout nejrozličnější situace, z nichž vychází ambivalence pití alkoholu. Není náhodou, že zobrazil mužský svět ve stadiu bilancování. Často se pejorativně říká, že chlapi jsou děti a nedospělci, bohužel to mnohdy bývá tak, že jsou to citlivé a jemné duše, jen to na nich vždy nepoznáte. Euforie, letargie a deziluze, časté fáze pití zde vidíme, někdy jsou zachycené natvrdo, jindy jen náznakem, tak to má být. Taky není divu, že je nám blízká dánská poetika, jsme si v mnohém tak podobní, teď už nezbývá, než aby nějací takoví dva, tři Vinterbergové působili i u nás a točili podobně úžasně. 90%. ()
Chlast zarývá nehty pod kůži pomalu. Ty žlutý špinavý nehty bagrujou tělem natolik trpělivě a požitkářsky, že si toho člověk často všimne až pozdě s tupým, nepřítomným výrazem a pomatenou myslí při pohledu na vyčuhující pařáty, které prošly skrz na skrz druhou stranou ven, jen aby se jak písečnej had zase zanořily do těla o kus dále. __ Snímek ale není (jen) kritikou alkoholu. Daří se mu držet odstup, tempo a notu cynického pozorovatele a nebojí se ani uznat to dobré a svůdné, co alkohol dává ať už na prchavou chvíli nebo delší dobu. Lakonicky konstatuje, jak se proleptal naší kulturou až se stal její nedílnou součástí. Že se jako vir svou opojností, schopností uvolnit ztuhlé šrouby v mysli a kamufláží brání varování našeho konzervativního racia, jež postupně rozpustí ve svém objetí. __ Snimek také pozvolna zarývá své nehty do diváka, který je pro absenci přepjatých scén přistižen nepřipravený. __ Chlast má potenciál zrát v hlavě. Prokousávat si cestu myšlenkama ještě několik dní po projekci. Protože nestaví vše co chce sdělit hned z první na odiv, protože moralisticky neukazuje prstíčkem. Vnímal jsem v něm spoustu marnosti v radosti a v opakovaných chybách, které trocha (nebo celé řeky) ethanolu na okamžik zaplaví. A přes střídmost, se kterou režisér snímek vypráví, mi bylo zle z té neschopnosti hlavních hrdinů vykročit z kruhu. A ono, proč vlastně? K čemu? Ten, koho chlast chytí, daleko neuteče. A on je beztak nedržel zase až tak pevně. Ne vsechny... Vše se beztak děje zas a znovu, jen aby ostražitost časem polevila, přes oči nám natáhla zaslepující saténový šátek a pod nos vrazila voňavě opojný příslib, že bude zas vše bezstarostné, zábavné, že se strach rozplyne a věk se rozplyne a ostych zmizí a starosti s ním a už zase nebudeme nudně všední a vše bude lepší. A na chvíli to fakt funguje. A pak na další chvíli. A pak je to najednou jedno. (hezký komentář napsal Marigold) ()
Thomas Vinterberg, Mads Mikkelsen a staří známí z Festen (1998). Aneb další generace dánského filmového zázraku 90. let. Už Jagten (2012) byl geniální a bude skvělé, pokud Vinterberg a Mikkelsen najdou další společné téma i v budoucnu. Druk patří mezi ty filmové zážitky, o kterých není problém mluvit jako o diamantech. ()
Někdy je alkohol příčinou i řešením všech problémů, abych parafrázoval Homera Simpsona. Vinterbergovi jde na ruku svěží a dobře napsaný scénář a především spolupráce s famózním Sturlou Brandthem Grøvlenem, který dokázal spojit realismus a kinetiku kamery do podoby, kdy člověk skutečně má pocit blízký intoxikaci. Ano, v něčem je to podobně jako Hon modelově vystavěné drama, u kterého cítíte, kam směřuje. Jenže Vinterbergovi se povedlo být bolavě osobní a civilní, něco, co mu zoufale nevyšlo ve zdechlé Komuně. Jeho postavy a jejich opilecký pohyb skutečností jsou zcela oproštěné od morality, v tom filmu je něco nebývale upřímného. Zatímco po Rodinné oslavě občas Vinterberg působil jako manýrista nebo apatický dělník stříbrného plátna, tady převažuje naléhavost a sarkastická energie. Jedná se o jednu z nejlepších dramatizací prázdnoty a pocitu bezcennosti, která přichází určitém věku. Zároveň Chlast brilantně vystihuje pomíjivé pocity euforie a momenty, kdy člověk nabyde pocitu, že vyzrál na život (aby se vzápětí zklamal). Je to film o bolavém hledání, destruktivním přátelství a taky o tom, že katarze nutně nemusí znamenat nalezení odpovědi, ale odevzdání se okamžiku. Mikkelsen tím závěrečným výstupem stvrzuje životní formu a pohybem opisuje něco, co moc dobře znám a ve filmu v téhle průzračné severské otevřenosti zas tak často nevídám. ()
Galerie (30)
Zajímavosti (16)
- Téměř celý film byl natočen v Kodani. Finální taneční scéna se odehrává v přístavu nedaleko sochy Malé mořské víly a Churchillova parku. (Jurkodak1)
- Počas produkcie hlavní herci a režisér sledovali opitých ľudí na YouTube, aby lepšie pochopili, ako sa správajú úplne opití ľudia. (Arsenal83)
- Mezi politiky, kteří se ve filmu objevili v archivních záběrech, patří např. Angela Merkel, Boris Jelcin, Leonid Brežněv, Nicolas Sarkozy či Viktor Orbán. (Matej.Mirejo)
Reklama