Mlčení

Bergman má absolutní cit pro kompozici a jeho intimní záběry, které pronikají do nejužšího soukromí hlavních postav, mají skoro až nadpřirozený účinek. Přesto, že se zpočátku filmu téměř nemluví, získá divák maximální přehled o psychologii obou žen o tom jaké uvnitř jsou. Intelektuálka a živočišná žena. To vše je zde řečeno v náznacích. Díky metodě špičky ledovce, kdy režisér jen nazančuje a neříká konkrétně vše co je pod povrchem, tak dostaneme velice komplexní a neohraničený obraz, do kterého pak volně vkládáme nové poznatky o obou ženách. Geniální. Tím, že film sděluje tak, málo se dozvídáme, mnohem více. Postava syna je kapitolou sama pro sebe. Jeho intimní vztah k tetě, vztah k matce, její spatření s milencem, chlapcova nevyspělost, to vše vytváří podhoubí, náznak něčeho, z čeho by mohla ale nemusela v budoucnu vyrůst nepřiměřená fixace na matku, až oidipovský komplex. Interpretací se nabízí nespočet. Podle mého Bergmanovi psychologický film sedí nejvíce. (10.12.2008)

Bergman jako vyšitý. Symbolický příběh dvou sester – jedné nemocné a teoreticky obeznámené s principy života a druhé zdravé a životem živelně proplouvající, které se na jakési záhadné a blíže nescpecifikované cestě zastavují v blíže nespecifikovaném městě, přičemž dochází ke katarzi vzájemných vztahů. Jejich neporozumění je takřka absolutní, láska se zdá být nenávistí a slova nedokáží hranici probořit. Jedna má to, co fatálně chybí té druhé, a ani vzájemné rodové pouto nepomáhá nalézt souznění. Bergman v Mlčení analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého) a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k potřebujeme k pochopení ostatních. Film je doslova protkán symboly, ať už je to hra světla a stínu, zvláštní prostupování ženského a mužského principu, příznaková práce se zvukem, nebo symboly velkého světa, který doráží na malý svět hrdinů (motiv tanků). Klíčovou persónou pro chápání příběhu je chlapec (syn zdravé ženy), který je sám tím jediným objektem prozumění, objektem, který dokáže vzbudit jednoznačnou emoci a smysluplnou komunikaci u obou žen na úrovni gest (objetí, pohlazení). Sám se tak stává tím, kdo je schopen právě laskou a něhou spojit dva zdánlivě neslučitelné póly nahlížení světa, který obě sestry představují. Bergmanův snímek Mčení je strhující právě propojením roviny symbolické a psychologické. Jedna druhou nevylučuje, nepodkopává, ale naopak zvýrazňuje. Je znakem geniálního režiséra, že na ploše poměrně intimního filmu dokáže pojmenovat a tematizovat některá zásadní dilemata lidské společnosti. A problém neporozumění a mnoha slov s nulovým významem je, zdá se, nestárnoucí. (08.03.2004)

Zatímco v počátcích své tvorby pojímá Bergman vážná témata s větší lehkostí i humorem, kolem šedesátých let přitvrzuje. Jeho filmařina se stává vážnější, je zacílená na rozpory lidské duše. Domunují vztahy převážně ve zvrácených polohách (Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Náruživost ...) Mlčení se odehrává v uzavřeném prostoru s minimem postav i děje. Není jednoduché proniknout pod slupku mlčení, hodně věcí zůstává nevyřčeno. Neznáme důvod ani místo pobytu, útržkovitá komunikace mezi oběma sestrami odhaluje jejich rozdíllnost a odcizení. Mlčení rozhodně není kousek pro romantický večer při svíčkách, vyžaduje velkou pozornost i životní zkušenosti a nedá se obsáhnout na první zhlédnutí. (18.09.2015)

Bergmanovy filmy si nepouštím často, ale většinou ve mne vyvolají silný, pohlcující prožitek. Zde jsem měl pocit, jako bych se přepadl o takových 12 let zpátky a ocitl se v poměrně děsivém snu chlapce. O noční cestě vlakem do naprosto neznámé krajiny, o nedorozumění a obrovské propasti ve vztahu k mámě. O bludném prostoru hotýlku, který veškeré pocity jenom stísňoval, ale naštěstí v něm byla nejen jedna hodná tetička, ale i svérázní trpaslíci, kteří jakoby přispěchali na pomoc. Sen smutný, místy nečekaně překvapivý, fascinující svými hlubokými okamžiky i nepříjemný svým prožitkem zároveň. Asi jako vůbec tento Bergmanův film, který není příliš optimistický, ale o to více podává osobitou výpověď, přičemž pohled na většinu dění ze strany chlapce hodně přidává na působivosti. Spousta emocionálně silných výjevů, nádherná umělecká stylizace a výborné herečky (což u Bergmana není rozhodně překvapením), celkově plný zásah. 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (27.12.2019)

Chladný, až astenický film, o dvou sestrách a jednom chlapci. Prý se má jednat o pohled chlapce na dění. Mám problém vlastně s obojím. Dění se příliš nekoná, což bych u takového filmu i dokázala pochopit. Ale z pohledu malého kluka tento film rozhodně natočen není. Nedívá se na svět romantizujícíma dětskýma očima, nevnímá nebezpečí, ani možnost dobrodružství, ale dokonce neřeší ani chlapcovy problémy. Film je zcela odpoután od svých postav. Odcizen je divákovi. Bohužel s tímto Bergmanovým filmem jsme se nepotkali. Připadá mi, že zde jinak vždy podmanivý režisér nabízí výkal na zlatém podnose skvělých hereckých výkonů, ukazuje nám ho ze všech stran a dává nám přičichnout. Ano, smrdí. Za umělecky nejzdařilejší považuji intermezza s liliputy, obzvláště jejich závěrečný pochod chodbou, kouřící a z placačky si přihýbající Sněhurka nemá chybu. Připouštím, že bych se obešla bez všech scén se sexuálním podtextem, především těch s incestním jednáním matky. (04.11.2020)