Karel, já a ty

Postava Dušana mě místy až děsila. Vnímal jsem jí jako odstrašující případ jednoho z multivesmírů, kde se má single existence single protáhne déle, než se slučuje s mou aktuální představou o spokojené budoucnosti. Naštěstí se mi o něm nezdálo a zdát doufám ani nebude, natož abych se k tomuhle opravdu dopracoval. Po téhle "pozitivní" facce jsem přešel na seriál Years and Years a má denní náplň negativních prognóz dosáhla přijatelného maxima. (14.04.2020)

Příběhově triviální snímek záměrně nevyužívá nabízející se potenciál milostného trojúhelníku a od začátku do konce setrvává výhradně v žánrově nespecifickém tvaru, definovatelném jako esejistické konverzační drama na téma hovorů o lásce, životě a vztazích, přičemž hloubavé debaty postav probíhají povětšinou v duchu kamarádského plkání u piva s nádechem lehkého filozofování. Na první pohled snímku trochu podráží nohy zjevná lacinost (minimální rozpočet, absence svícení, vizuálně neatraktivní obraz), což naštěstí vynahrazuje režijní a scenáristická vyzrálost nadějného tvůrce, jehož silnou stránkou je důraz na přirozenost a autenticitu hereckých projevů i ze života odpozorovaných dialogů, díky nimž vznikl sympaticky působící malý autorský generační film. (30.06.2019)

[KVIFF 2019] Nečekal jsem experiment. Rozhodně ne takovýhle. V podobě střihu, kdy režisér a všeumělec Karásek asi nedostal v první třídě nůžky na svou preferovanou ruku. A od té doby to s ním a se střihem šlo z kopce. Poté přichází kamera. Zde je vinen někdo jiný. Nedokážu uvěřit, že je film dejme tomu rok starý. Vypadá totiž v některých případech jako kdyby ho někdo vytáhl z trezoru a neměl sebemenší práci a snahu ho restaurovat. Zvuk je další kapitola, kdy scéna z bazénu je v rámci dialogů slyšet jako cvrček v prdeli. A pak přichází i odhalení, že všeumělec si střihl vlastně i vedlejší roli. Dochází do případu, kdy scénář působí filozoficky, ale já už to svým asi trochu chorým mozkem nedávám. Najdeme spousty skvělých hlášek, člověk se dokázal pobavit. Ale ty přeskoky v příběhu, postavy, které si dělají co chtějí bez ohledu na charakter. A tak dále. Karel, oni, všichni ostatní. Bez Karla za Karlem bez Bohdana nikdo nesmí stát. Nejsem bohužel jeden z těch vyvolených, kteří do filmu vidí. Ve skutečnosti se jen divím, že jsem z filmu neodešel v půlce.Není to můj styl. Ale i tak, nemohu udělit 3, protože by to byla urážka pro Tiché doteky, které byly asi dvacetkrát lepší podívaná. (07.07.2019)

Chci to vidět znovu.. Po Hastrmanovi je to další z českých kousků, který mě oslovil a dostal.. Bohdan Karásek vnímá partnerské vztahy srdcem, citlivou duší a umí dané problémy pojmenovat, vyobrazit a co je na tom ze všeho nejkrásnější - nabízí řešení.. Prostě pecka s podmanivým hudebním podmazem, tvůrce zaslouží velikou pochvalu. (01.09.2020)

Velké metafyzické úzkosti přešly do stavu drobných domácích smutků. Nonkonformní celovečerní debut Bohdana Karáska, který se svým minimalistickým pojetím a inscenační jednoduchostí příběhu vřazuje mezi vůbec první domácí mumblecore filmy, je autentickou sondou do života dnešních třicátníků. Manželská a partnerská krize, která sebou přináší nejen syndrom neúspěchu, ale především trýznivou otázku, jak (a zda) ji vůbec překonat, tu snad poprvé neslouží jako nicneříkající záminka k povrchnímu mentorování o tristní kondici západní civilizace, ale jako velké filozofické téma o lásce, o vztazích, o tom, co chtějí muži a co naopak očekávají ženy. Dvě třetiny lidí dneska pendlujou mezi prací, depresemi a terapií, říká jeden z protagonistů, přičemž nejde o náhodný výkřik do tmy, ale o zcela přesně pojmenovanou diagnózu současné společnosti. Jak z toho ven? Početím potomka? Rozvodem? Resuscitací? Karáskův film nedává žádné konkrétní odpovědi – je to vlastně jakýsi průvodce zklamaných a zklamávajících (se) lidí, tím spíš, že valná část příběhu je postavena na rozhovorech (dialozích). Největší tíha tedy spočívá na hercích a na tom, jak budou v jejich podání všechny ty složitě komponované úvahy znít. Jenovéfa Boková i Miloslav König náležejí mezi nejtalentovanější herce své generace, oba jsou ve svých rolích přesvědčiví a schopní obsáhnout širokou škálu psychologických impresí a pocitů. Překvapující je zjevení samotného Karáska (alias Faderholze) v roli laskavého Dušana – postavy, která je svou charakterovou přímočarostí vlastně nejsložitější a která po celou dobu umně balancuje na hraně tragikomiky. I přes to, že se trpké fáze vztahu dostavují s neochvějnou periodicitou, stejně jako Sašin bolestivý měsíční cyklus, film poskytuje jistou útěchu, že s pomocí bylinkového čaje, ibalginu a láskyplné podpory je možné partnerský život přežít. Ještě zásadnější útěcha ovšem spočívá v tom, že do české kinematografie pronikl svěží závan dramaturgické bravury, o níž si náš mainstream může nechat jenom zdát. (23.01.2021)