Šepoty a výkřiky

Tři barvy - agresivní řvoucí rudá, čistá bílá a černá...a čtyři ženy, které čekají na smrt jedné z nich. Depresivní a silně stylizovaný film, z kterého je mi až úzko, jak dokáže být Bergman ke svým postavám tvrdý. (24.02.2016)

Závěrečná scéna na houpačce je opravdu krásná a dojímavá, Bergmanovy herečky jsou tradičně skvělé, celkově jsem to ovšem příliš nepochopil a řadím tento film k režisérovým slabším kusům. (31.01.2009)

Toľko utrpenia a smrti nedokázali dostať do filmu asi ani tvorcovia vojnových filmov. Ale Bergman tam dal aj množstvo lásky a blízkosti. Akurát mi to dokopy dávalo ťažko znesiteľnú kombináciu s celkom nepochopiteľnými scénami, červenou farbou všetkého a vzťahmi ako z hororu. (26.06.2018)

90% Struhující drama tří sester, jejichž život nabere zcela jiných rozměrů při pomalé ztrátě jedné z nich. Během této události je nám odhalováno nehlubší nitro postav, bezcitnost vůči vlastní krvi a naopak láska tam, kde bychom ji nejméně čekali. Experimentátorský snímek laděný v červeno-černých odstínech je doprovázen typickými "bergmanovskými" záběry na hodiny, se právem řadí mezi jeho nejlepší snímky. (29.03.2006)

Bergman vchází upřímněji a proto i rezignovaněji než kdokoliv jiný do těch nejsmutnějších uvědomění nitra, jež si jeho "hrdinové" plodí sami sebepoznáním. Šokem z nečekané indispozice vlastního citu či pohnutkou sexuálního puzení, které ovšem nejde stejným směrem s morálkou. V Šepotech a výkřicích se odehrává obojího. Přece jen dominantnějším je však první ze zmíněných traum. Ta se zde promítá zejména ve zjištění obou sester, jak pramalá je jejich účast s utrpením umírající sestry. A ještě více, jak moc je pro ně její bolestný nářek únavný a obtěžující. Defakto se částí svého (ne)lidství těší na to, až její hlas už konečně zcela zanikne. Ani ne tak proto, aby již dál netrpěla, ale aby netrpěly ony...a to je velký rozdíl. V záměrném kontrastu pak stojí naprosto upřímný a nezištný cit služebné, jež všechnu tu bolest s umírající sdílí za ně, uléhá k ní na smrtelnou postel se zoufalou a upřímnou snahou absorbovat trochu té její hrůzy v hlavě a bolesti z krvácejících vnitřností. Navzdory faktu, že na rozdíl od sester není s trpící ženou v žádném příbuzenském spříznění, nahrazuje jí sourozence, matku, kojnou a všechny tyto role slučuje dohromady v až metafyzickou vzájemnost. Přitom jako prakticky nemluvná, jednoduchá a z pohledu majitelek domu nepochopitelně prostá bytost, jejíž hloubka angažování se je pro ně na jednu stranu výhodná a ulehčující, na druhou iritující, neboť si skrze ni uvědomují vlastní chlad a sobeckost. Bergman přichází s asi nejobtížněji sledovatelným filmem z hlediska dokumentace fyzické bolesti. Některé scény jsou svou reálností hrůznější, než se to kdy podaří tvůrcům hororu, byť kvalitního. Šepoty a výkřiky jsou dle mého jeden z jeho tří nejlepších filmů, tzn. jedním z nejlepších filmů, co kdy někdo vůbec natočil. 100% (10.01.2008)

exkluzivna ukazka absolutoria filmarskeho a hereckeho umenia a svojim sposobom najlepsi europsky film vobec. tazko ho nieco prekona. (05.08.2008)

Jeden z nejslavnějších bergmanových filmů a další dávka hutného filmového zážitku [LFŠ2018] (03.10.2018)

pre mňa prvý bergman ma nijako zvlášť neohúril,ba miestami až nudil,hádam to bude nabudúce lepšie... (15.04.2008)

Pořádně depresivní snímek, ale jaký by taky měl být když jedním z ústředních témat je smrt... Cestu k pochpení a interpretaci si asi musí každý najít sám a nějak se s temi všemi náznaky a symboly vypořádat. Mně osobně tento film hodně evokuje díla magického realismu (a asi i expresionismu v jistém smyslu), čímž měl u mě už zpola vyhráno. Pak je zde už tradičně perfektní, nádherná a učebnicová kamera a celá vizuální stránka filmu. Herečky si také zaslouží absolutorium, zvláště pak to chroptění mě bude provázet ještě dlouho. Zkrátka se tento film opravdu povedl po všech stránkách, ale chápu, že na někoho bude příliš pomalý a táhlý, ale pokud se přenesete přes prvních dvacet minut, tak se vám dostane notná dávka věcí k zamyšlení. (22.05.2010)

Znuděná aristokracie pod drobnohledem, ale spíše z vnitřního, zárodečného hlediska než z komplexního pohledu, který by smetánku kritizoval v širším kontextu. Alfou a omegou je člověk jako takový - respektive žena - a jeho vnirřní peklo, ze kterého nelze uniknout. Červený Bergman v tomto komorním dramatu svírá lidskou duši štípačkami ještě intenzivněji než ten černobílý. Šepoty a výkřiky jsou filmem, který kamerou, výpravou a herectvím metaforicky rozpitvává nejtemnější hlubiny nicotnosti, smrti a lži. Daří se mu to tak dokonale, že v mnoha dlouhých a vyloženě hypnotických záběrech slyšíte tlukot vlastního srdce. Tichých momentů v klíčových chvílích hojně využívali zejména sovětští mistři, a také zde je potlačení zvuku vynikajícím výrazovým prostředkem. Kromě závěru je to nejvíce vidět ve scéně "usmíření" dvou sester po značně útočném monologu jedné z nich: Ve chvíli, kdy nastávají slova útěchy, je dialog ztlumen a nahrazen pomalým, melancholickým smyčcovým sólem, takže obsah dialogu už není důležitý, postavy na něj stejně zapomenou. Jinak Bergman využívá podobných postupů jako například v Personě, kde při věcném monologu kamera nesnímá původce, nýbrž adresáta sdělení, a dlouhými záběry pozoruje mimickou reakci, kterou komunikát vyvolal. Závěrečná promluva živoucí smrti je tak intenzivní, že ve chvíli, kdy Agnes vezme do rukou hlavu Marie, se film na okamžik stává jakýmsi šíleným psychologickým hororem, ke kterému všechny potlačované problémy směřovaly. Celková stylizace a význam barev jen přispívají ke kýženému výsledku - tedy jednomu z nejpůsobivějších filmů, které Bergman kdy natočil. 85% (30.10.2010)

Moje první schůzka s Bergmanem. V tom Ingmarovi asi něco bude. Šepoty a výkřiky. Po pravdě nemám tušení co napsat. Pro mě osobně se jedná o zatím nejrozporuplnější film co sem viděl. Spousta plusů a mínusů zároveň. Nebo to nejsou mínusy? Nebo sem to nepochopil? Možná jo, ale každopádně jsou Šepoty a výkřiky filmem hodným k zamyšlení, který určitě stojí za to vidět. Prozatím dám tři hvězdy a počkám, než se mi film pořádně vztřebá po kůži. Jak zde bylo už psáno.. Asi je zde těch výkřiků moc. (18.07.2011)

Nad skvelou technickou stránkou filmu, počínajúc kamerou Svena Nykvista je už zbytočné písať a rozoberať.Oscarový zisk je toho jasným a pádnym dôkazom.Niekedy až žasnem, aký detailný psychologický rozbor ľudských pováh nám Bergman servíruje.Proste a jednoducho: vidí do duše. (25.10.2011)

Drama uvnitř megavelkého domu v předminulém století. Tři sestry jako v Čechovovi, diametrálně odlišné, vzájemně si cizí. Muži zde v zastoupení nežádoucích prvků, co provokativně dmýchali ženské vášně. Jediná služka byla opravdová a nezištně poskytovala veškerý servis umírající ženě, které se její vlastní sestry štítily. Morbidní byl moment, kdy zemřelá opět obživla a dožadovala se posledních záchvěvů náklonnosti. Její steny a výkřiky připomínaly raněné zvíře. Líbila se mi hra s červenou barvou na nehybných obličejích protagonistek a dobové kostýmy. Herečky dobré. (27.06.2012)

famózne bergmanovo dielo, zatiaľ čo som videl, najlepšie. veľmi ponurá atmosféra osvetľuje pohľad na ženskú, myslím najmä severskú dušu, hlavných ženských postáv. skvele hrajú všetky ženské postavy- neuveriteľne chladná a odmeraná karin, nevypočitateľná marie, umierajúca agnes a jej milujúca slúžka anna. nemôžem sa zbaviť celkového dojmu, že šlo o najtajuplnejší film s lesbickou tématikou. (30.01.2008)

Mistrně zpracovaný příběh, který strhujícím způsobem zachází do psychodynamiky života jednotlivých, výborně zahraných, postav. Interpetace příběhu a individuálních motivů je bohatá a inspirující. Silný a působivý snímek. (13.12.2008)

Nehnevajte sa mňa, ale ten film sa nedal dopozerať. Miestami to bola ohromná nuda a radšej by som robil 100 iných vecí, ako tú nudu prežíval. (26.09.2007)

Šepoty a výkřiky jednoduše není "user-friendly" film a uznávám, že je potřeba velkého soustředění a vůle diváka toto dílo pochopit. Jenže jsou prostě konzumní filmy, kde přemýšlet netřeba, a filmy, kde je aktivní myšlení nezbytné. Šepoty jsou z druhé kategorie. Mimochodem: Syrové záběry nenamake-upovaných obličejů před červenou zdí jsou vážně něco. (06.05.2009)

Stačí pouhá dvě slova : Vynikající Bergmanovka ! (10.11.2011)

Po létech mi zůstal z tohoto filmu pocit křiklavě červené s idylickým obrazem sester na houpačce oděných v šepotající čistě bílou. Symbolická bílá a červená mají v Šepotech a výkřicích zásadní roli. Červená křičí bolest, samotu a výčitky umírající sestry protkané bílými okamžiky klidu a smíření s bělostnou linkou soucitu a přívětivosti ošetřující služebné. Červená linie prochází navenek spořádaným, uvnitř však zoufalým životem uzavřené, tvrdé a praktické nejstarší sestry, přerušena občasnými krvavě rudými výkřiky, jež v jedné chvíli dolehnou až k mladší sestře, snažící se v bíle osvětlené chvilce navázat sesterský vztah. Zhrozena a znechucena sestřinými výkřiky se opět odívá do svého namašleného egoismu v nudě a nešťastném manželství. Tváří v tvář smrti jednoho ze sourozenců odhazují sestry na okamžik své masky a ukazují svou pravou tvář ve vší své brunátné nahotě. Bělostné Šepoty a rudé Výkřiky Ingmara Bergmana ukazují v drsné realitě vzájemné vztahy středostavovské rodiny 19. století a odhalují až na kost charaktery jednotlivých postav, ztvárněné hereckými oblíbenkyněmi režisérovými. Diváci vtaženi do děje spolu s nimi prožívají dramatické výkřiky zmírněné občasnými šepotajícími přívětivými doteky s klidným pietním obrazem ukřižovaného Syna - umírající sestra - spočívajícího v náručí své Matky - láskyplná služebná… (10.01.2014)

Rozhodně nejlepší Bergmanův film z jeho "barevného" období; hluboký psychologický pohled do nitra čtyř žen, z nichž jedna - Agnes - umírá; na druhých leží tíha péče o Agnes a každá je svou povahou jiná. Sestra Marie je citovější, z letmého pohledu do minulosti však vidíme, že manželství je cituprázdné a Marie si stále musí připomínat starý románek s lékařem. Druhá sestra, Karin, je naopak díky svému obstarožnímu manželovi citově vyprahlá a stává se snad i cynickou, pohled do minulosti jejího manželství nám ukazuje, co dokáže udělat pro to, aby se jí manžel nedotýkal - a nakonec se to změní ve fóbii vůči doteku jakékoliv jiné osoby. A pak je tu služka Anna, která má k nemocné mnohem vřelejší vztah, ač i ona v minulosti prožila trauma po smrti své dcerky, ale její víra jí pomáhá se přese všechno přenést. Skutečný virtuozní koncert tohoto ženského kvarteta a výtečná režie. (03.02.2015)