Viskningar och rop
Šepoty a výkriky
Cries and Whispers
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Harriet Andersson, Kari Sylwan, Ingrid Thulin, Liv Ullmann, Anders Ek, Inga Gill, Erland Josephson, Henning Moritzen, Georg Årlin, Ingmar Bergman (vypravěč) (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Neutěšený, meditativní obraz lidské samoty tváří v tvář smrti. Děj snímku se odehrává koncem 19. století. Dvě zámožné sestry (Ingrid Thulinová a Liv Ullmannová) přijíždějí na rodinný statek, aby se svou smrtelně nemocnou setrou (Harriet Anderssonová) strávili poslední dny jejího života. Zatímco obě ženy, poznamenány manželstvím a egoismem, nejsou vůči umírající schopny vyvinout citový vztah, nesobecká služebná (Kari Sylwanová), která ji ošetřuje, pečuje o každou její potřebu a poskytuje jí čistou, bezmeznou lásku.
Kruté a zároveň utěšující Šepoty a výkřiky odhalují složitou krajinu lidského utrpení, žalu a soucitu, kterou svým neobyčejným výkonem oživují Bergmanovi osvědčení herci.
Film získal mnoho zahraničních poct, nejvyšší ocenění Švédského filmového ústavu za rok 1973, dále Oscara za kameru (S. Nykvist) a Cenu Nejvyšší technické komise na MFF v Cannes 1973.
(oficiální text distributora)
Recenze (164)
Přepsáno v únoru 2019. Šepoty a výkřiky jsou prozářeným Bergmanovým dílem filmové estetiky. Vizuální bohatství využívá pro své potřeby význam i jasnou definici barev, obrazová kompozice se kochá svým pojetím křesťanské alegorie a symbolu, staví nehynoucí slávu nejintimnějším pocitům. Existenciální zpochybnění tradic života se lehce, a přesto tvrdě dotkne náboženské víry, osamělosti lidské podstaty a strachu z prázdnoty v neodvratné náruči smrti. V gestech je zachycena jedinečná nálada okamžiku, hodnota smysluplnosti protéká mezi prsty v hledání cesty ze samoty vlastní duše, žena je nedotknutelným idolem, neodolatelným pokušením i trestaným viníkem. Utrpení, strach a smrt jsou nejdůraznějším výrazem ve filmové olejomalbě osamělosti lidské duše. Prázdnota života lepší společnosti se plní experimentováním s intenzitou prožitků a rozmanitých prostředků k jejich dosažení, čistota víry má útočiště v prostotě a pokoře a nevědomí. Strach staví ochranné hráze, ozvěna smrti mrazí v husí kůži. První sestrou je Agnes (pozoruhodná Harriet Andersson, jako malá Rossana Mariano), smrtelně nemocná žena. Fyzická bolest je krutou zkouškou pevnosti víry i odolnosti mysli. Uvědomuje si pomíjivou krásu života a harmonii soužití. Smrt nahání strach svou prázdnotou, osamělostí a ztrátou všech jistot. Druhou sestrou je Maria (zajímavá Liv Ullmann, též v roli matky sester, Marie jako dítě Lena Bergman), žena, zaplňující emoční prázdnotu života povzbuzením tělesnosti. S lehkomyslnou koketností si pohrává a zakrývá tím vlastní panický strach ze smrti a osamělosti. Třetí sestrou je Karin (majestátně působivá Ingrid Thulin, jako malá Monika Priede), zastupuje stranu hysterie puritánské morálky. Lidská tělesnost je přítěží a tísnivým strachem z vlastní podstaty. Postoj je monumentální obranou bezradnosti niterné osamělosti. Strach ze smrti je neměnný. Důležitou postavou je Anna (velmi zajímavá Kari Sylwan), spolehlivá služka panství a oddaná opatrovnice Agnes. Beznaděj osamělosti je nahrazena pevně zakořeněnou vírou, láska pro ni není nesmyslným pojmem, ani filozofickou záhadou, nýbrž samozřejmostí i řádem života. Bezprostřednost přemáhá strach, víra povznáší. Z dalších rolí: zkušený rodinný lékař s tělesnou prebendou existenciálního nazírání života David (sympatický Erland Josephson), pochybující smutný kněz Isaac (důrazný Anders Ek), zahanbeně zoufalý Mariin manžel Joakim (Henning Moritzen), přezíravý Karinin manžel Fredrik (Georg Årlin), či Annina malá dcerka (Malin Gjörup). Šepoty a výkřiky jsou estetickým a vizuálně stylovým vyjádřením Ingmara Bergmana. Pro mě jsou emoční, myšlenkové i umělecké vrcholy jeho tvorby jinde, přesto se musí ocenit efektní působivost umělecké interpretace tvůrcova nejhlubšího nitra. ()
Hledala jsem to spravné slovo,tranz. Ano, byla jsem tam. ()
Nikto nedokáže pretlmočiť toľko životných právd na priestore 1,5h filmu ako Bergman. Koberce, steny, kostýmy a tie „stmievačky“ (teda, prechody do červenej). Úžasná komplexná práca s červenou, symbolizujúcou blížiacu sa smrť. Alebo čokoľvek iné (vášeň, utrpenie, krv). Túžba po porozumení a odpustení na jednej strane je rovnako silná ako neschopnosť lásky a spolupatričnosti na strane druhej. Krátke flasbacky ako tiene minulosti, ktoré charaktery kde-tu prepadnú, sú kľúčom k frustrácii postáv. A zároveň interpretačnou hádankou... ()
Miestami je to ohromná nuda, ale miestami boli pre mňa Šepoty a výkriky jedným z najintenzívnejších filmových zážitkov, keď mi bolo napríklad zle z diania na plátne, nie však z nejakej brutality, ale z presvedčivých hereckých výkonov, ktoré sú u všetkých štyroch herečiek na dosť vysokej úrovni. Slabšie 4 hviezdičky. ()
Muj devaty film, ktery jsem videl od tohoto rezisera prosvistel kolem me mysli, jen tak. Ztvarneni, herci, kamera a atmosfera, to vse klasicky vyborne, ale scenar nebo lepe receno forma sdeleni sla mimo me a jak na to u Bergmana nejsem vubec zvykly, prozil jsem si zklamani. ()
30. Zlatý Glóbus za rok 1972 - nominace (1) - Nejlepší cizojazyčný film - Švédsko ()
Nedá se říct, že by se mě snímek emocionálně nedotknul - třeba scény rodinných úmrtí, udušení se nebo následný kněžský proslov jsou svojí civilností strhující, nicméně už dlouho se mi nestalo (pokud vůbec někdy), abych film, který vyprávěl o některých našich slabinách, sledoval s určitým odstupem, jakoby se mě ani netýkal, což je v rozporu s předpokládanou myšlenkou snímku. Tudíž musím jednu hvězdičku ubrat - kdybych měl hodnotit srdcem, tak dám za pět, rozumem zase za tři, výsledná známka je tedy průměr. Znamená to tedy, že stále čekám na dílo od Bergmana, které by si zasloužilo jednoznačné absolutní hodnocení (nepočítaje Sedmou pečeť, která uchvátila svými metaforami). "Nedotýkej se mě. Nedotýkej se mě..." ()
Neuchopitelné ... neobyčejně intenzivní a těžce depresivní ... s pověstným, ale téměř neviditelným světýlkem někde v dálce - na konci tunelu. Jenom mám neodbytný pocit, že milý Ingmar Bergman zamýšlel v závěru vyzdvihnout jednu z trojice žen, která podle jeho mínění nejlépe obstála v těžké životní zkoušce. Nesdílím jeho názor. Myslím, že každá udělala přesně tolik, kolik za daných okolností udělat MOHLA - a NIKDO (dokonce ani režisér) neměl žádné právo žádat víc ... po kterékoli z nich. Tečka. P.S.: Pokud jste v nedávné době ztratili někoho blízkého, vyberte si jiný film. "Šepoty a výkřiky" vám nijak nepomohou, jen vyvolají vzpomínky. ()
Už po několikáté to samé - 1. půlka slabší, druhá fantastická. ()
Typická bergmanovka s pomalým tempom, zvláštnou ťaživou atmosférou a štandartne vysokými hereckými výkonmi. Zvláštny vzťah sestier. Netvrdím, že som porozumel všetkému, na podobný druh filmu treba byť správne naladený. Niektoré veci neboli práve najlepšie, napr. vágnejšie dialógy a vyslovene sa mi nepáčil to, keď mŕtvola začala kvázi rozprávať. Tá záverečná povrchnosť bola dobrá vystihnutá. Film ťaží hlavne z nadštandartných hereckých výkonov. ()
Ve své málomluvnosti velmi výmluvný film o lásce, umírání a hledání cesty k druhému člověku. ()
HODNĚ těžký film. ()
Po celou dobu sledování filmu se vedle mě na kanapi ozývaly (snad k tématu) kvílivé šepoty a výkřiky. Zdá se, že mého chlapa klasika jménem Bergmann neoslovila. Ale to nevadí, mně to přišlo zajímavé.:-) ()
Doopravdy se napojit mi trvalo tři nebo čtyři setkání v průběhu dvou dekád, ale teď naposled už plný zásah – myslím, že konečně rozumím, k čemu je dobré právě takovéto zobrazení zoufalé touhy po blízkosti a různých druhů zábran, které stojí v cestě, a taky ho teď už dokážu procítit (neříkám, že beze zbytku) a to procítěné unést. Bergman, to je prostě materiál na celý život, jak se do něj jednou zakousnete. A těžko se o něm píše. ()
... důvěrných to chvil. Motýli a můry. Citlivá místa, temné kapitoly. Labyrintem žen. Hlubinami porcelánových panen, erbovních dam, které se vybarvily. Chodbami tužeb a pudů. Poutem nenadálých doteků. Svíčce života už mizí, hyne knot. Její přání. Jediný krok. "Držte mne, když odcházím..." ()
Výkřiky umírající ženy přehlušují šepoty jejích nejbližších, dvou sester a služky. Šepoty slov, která jsou tak zřejmá, ale nikdo se neodváží vyslovit je nahlas. Bergmanův nejintimnější film zalitý rudou, černou a bílou, mě rozhodně oslovil víc než tolik oslavovaná Sedmá pečeť. ()
Bergman znova rozvíja všetky svoje obľúbené témy, či už to je izolácia, poruchy komunikácie, alebo problémy vsťahov všeobecne. Avšak odpoveď na nastolené kardinálne otázky nezodpovie, aj keď sa akokoľvek snaží. 4+ ()
Vyníkající střetnutí pohavových rysů v nádherné výtvarné kompozici zobrazeno ve stylu, jak už to Bergman ve spolupráci s Nykivistem zvládají na výbornou. Nádherně psychologicky nastilizovaný snímek, z kterého jde husí kůže a chvílemi i jako u jiných Berganových počinů odpor, ale i příjemné mrazení... Odměřená chladnost, vypočítavá falešnost a umírající upřímná laskovost - to jsou šepoty a výkřiky... Perfektní 100% ()
Viděl jsem už dávno a navíc ne celé. Ale pamatuji si, že tehdy mi to kdovíjak nesedlo... Sice syrovost a atmosféra tam byly, ale celkově to bylo poměrně nudné... Nechám zatím 3* a uvidím, jak při dalším shlédnutí... ()
Zajímavá sonda do hlubin tří sester a jejich služky. Co dělat, v tváří tvář smrti? Co dělat, když zjistíte, že váš život vám utekl mezi prsty, že jste zahořkli a žádná změna není na obzoru? Drsné, ale přitom chladivě upřímné. ()