Viskningar och rop
Šepoty a výkriky
Cries and Whispers
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Harriet Andersson, Kari Sylwan, Ingrid Thulin, Liv Ullmann, Anders Ek, Inga Gill, Erland Josephson, Henning Moritzen, Georg Årlin, Ingmar Bergman (vypravěč) (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Neutěšený, meditativní obraz lidské samoty tváří v tvář smrti. Děj snímku se odehrává koncem 19. století. Dvě zámožné sestry (Ingrid Thulinová a Liv Ullmannová) přijíždějí na rodinný statek, aby se svou smrtelně nemocnou setrou (Harriet Anderssonová) strávili poslední dny jejího života. Zatímco obě ženy, poznamenány manželstvím a egoismem, nejsou vůči umírající schopny vyvinout citový vztah, nesobecká služebná (Kari Sylwanová), která ji ošetřuje, pečuje o každou její potřebu a poskytuje jí čistou, bezmeznou lásku.
Kruté a zároveň utěšující Šepoty a výkřiky odhalují složitou krajinu lidského utrpení, žalu a soucitu, kterou svým neobyčejným výkonem oživují Bergmanovi osvědčení herci.
Film získal mnoho zahraničních poct, nejvyšší ocenění Švédského filmového ústavu za rok 1973, dále Oscara za kameru (S. Nykvist) a Cenu Nejvyšší technické komise na MFF v Cannes 1973.
(oficiální text distributora)
Recenze (164)
Bergmana mám rád, ale (jako hodně lidem, jak tak koukám) Šepoty a výkřiky mi ne úplně sedly. Narozdíl od gouryelly nevidím chybu v přehnaném množství výkřiků, ale naopak v přehnaném množství šepotů. Film začíná asi sedmiminutovým vstáváním nemocné sestry. Já vím, že na tom Bergman ukáže její zoufalství, strach ze smrti a vůbec všechno, co by jiný filmař musel nacpat do čtvrthodinového dialogu. Obdivuju ho za to. Ale nic to nemění na tom, že dívat se skoro deset minut na ženu, která vstává z postele, je to pro diváka ubíjející. Některé záběry mi přišly až moc nerealistické (tím nemyslím snové pasáže), což se dá skousnout třeba v Personě, ale ne v realistickém dramatu. Přesto tenhle film doporučuju. Některé scény jako kdyby Bergman netočil, ale maloval (např. slavná scéna, kde služka má v klíně umírající a utěšuje ji - hotový barokní obraz). ()
Tak tohle mě nějak minulo...z umirájící ženy s chrotpícím záchvatem mi zrovna do zpěvu nebylo. Život obou sester mi přišel o ničem, pomalu na odstřel. Ke služce se nemusím vyjadřovat, ty to mělz těžké v té době skoro vždycky. Moc dobrý pocit jsem neměl, a to jak po stránce psychické (což je asi v pořádku, to bylo jistě cílem), po stránce fyzické (bolela mě hlava), tak po stránce dojmové (to už moc v pořádku nebude, nebyl to můj šálek kávy). Zkrátka nevidím důvod proč bych se na to měl ještě někdy podívat. ()
Oblíbená Bergmanova kategorie odcizení, obrat, odmítání a vzájemné doteky v nejryzejší a nejtrýznivější podobě. Jeden z nejkrutějších filmů co vůbec vznikly, až esence osamění a strachu, které ochromují skoro všechny postavy, ale nejvíce umírající Agnes, pro níž je jediný náznak citu posvátným okamžikem. Nejděsivější však je, že když k němu v nádherné poslední scéně dojde, nejedná se o žádnou lidskot spíše naopak o projev nelidského světa, jenž je výtvorem lidské přetvářky a egotismu. I přes velmi silnou výpověď mi na snímku vadí některé příliš efektní scény (odpudivá záležitost se střepem) i notná vykonstruovanost až tezovitost postav dvou zdravých sester, které ani nepřipomínají lidské bytosti a celkové soustředění na bytostné Bergmanovo téma, které nenabízí nějaký výraznější posun a vlastně se jeví skoro průzračně. Výborná je Harriet Andersson, jež bezkonkurenčně trpí a navazuje na svůj obdobně útrpný výkon v Jako v zrcadle. ()
Mimoriadne ťažká depka pre citlivejšie povahy. Zo vzdialeného optického portfólia kostýmová "rodinná" dráma, z opačného a dominantnejšieho brehu hustá porcia veľmi intímnych, duševných, problémových, spoločenských a vzťahových asociácií. Všetky jednotlivé komunikačné (verbálne i neverbálne) komponenty dotvárajú fantastickú teatrálnu schému (anti)rodinných previazaností, ktoré sú časovo priehľadné a tým pádom sú zdrojom bezprostredných emócií. Ani sa nečudujem, že Kubrick mal problém to vôbec celé dopozerať. ()
Ingmar Bergman ukazuje svoje mistrovství, a to jak ve smyslu režie, scénáře, tak především pak ve výběru herců. Harriet Andersson jako umírající Agnes je neskutečně přesvědčivá a vy jí uvěříte každou bolest, kterou by jako rakovinou prolezlá mohla mít. A do toho všeho neskutečné obrazy, které prostě nečekáte. Tohle je silná ukázka autorského mistrovství. ()
Šepoty a výkřiky? Ano, šepotů se zde dočkáme. A taktéž výkřiků, jež se několikrát vyderou z hrdel umírající Agnes nebo bezpochyby psychopatické Karin, která nesnese dotek koholi nebo čehokoli jiného, než je ona sama (což neplatí pro skleněný střep). To hlavní kouzlo, s nímž čaroděj Bergman operuje, je ovšem ticho. To ticho, jež svírá, mučí, léčí či případně unavuje. Především ticho prohlubuje všechny režijní prvky, psychologii zúčastněných, i proměnlivý romantický vztah sester Karin a Marie, kterou ztvárnila okouzlující Liv Ullmann. Nic z toho ovšem nezvrátilo fakt, že tento typ filmu, leč jeho sledování zajisté pro můj vývoj osobnosti i vkusu má smysl, mě není schopen zcela pohltit. ()
Spolu s Personou můj nejoblíbenější Bergman. V určitých momentech až děsivý film. Charaktery postav jsou zvláštně, ale uvěřitelně napsané i zahrané. Velmi mě zaujala vizuální stránka filmu a smysl pro detail, pokud jde o kombinování barev např. v interiérech. ()
Rozvláčne, miestami neuveriteľne dlhé a ubijajúce, ale aj tak veľmi dobré. Scéna s rozbitým pohárom musela byť na tú dobu neuveriteľne "kontroverzná", teraz je len kontroverzná. Majster sa snažil niečo sdeliť celý film a ja som to pochopil až na konci o čo mu ide, i keď si nie som taký istý či som trafil. A filmom, ktorým som len tak nepochopil si odo mňa zasluhujú väčší počet * než len 3. ()
Velmi silné psychologické drama, v němž některé scény hraničí až s duševní sebedestrukcí. A přitom se to celé odehrává v takovém vcelku idylickém prostředí, o to víc vyniká kontrast mezi vnějším a vnitřním. Bergman natočil film, v němž mu "jeho" herečky odevzdaly strašně moc. ()
Dívala jsem se před týdnem na Personu a musím říct, že se mi líbila více než oceňované Šepoty a výkřiky. Opět obdivuji Bergmana, jak dokázal natočit ženy se všemi jejich pocity a trablemi, touhami... Tohle z mužů neumí jen tak někdo. Napadá mě Woody Allen a on, pak bych musela dlouze přemýšlet. Kromě geniálního vykreslení ženského nitra mě tento film ještě zaujal něčím jiným - je děsivě depresivní. Nevím, možná to tak působí jen na mě, ale při sledování jsem se místy necítila vůbec dobře. ()
Tento film na mne zapůsobil za všech Bergmanových filmů asi nejvíce. Jde o opravdu hutný koncentrát deprese s některými opravdu drsnými scénami (sténání Agnes, střep), který je ale zároveň úžasný. Úžasný v dokonale navozené stísňující atmosféře a postupném rozkrývání charakterů hlavních postav, které vyplouvají na povrch po celý film. Všechno se dozvídáte z malých útržků - postupně. Ze vzpomínek, z chování, z pohledů...Opravdu dobrý film. Doporučuji. ()
ocenenia : MFF Cannes 1973 - Cena spoločnosti "Commission supérieure technique de l'image et du son" (CST) (?), nesúťažný výber ()
Považuji se za vděčného artového diváka, ale režiséru Bergmanovi jsem na chut ( zatím ) vůbec nepřišel ( snad s výjimkou Sedmé pečeti ). Bylo to "divné" směrem, který mě vůbec nezajímal, místy až odpuzoval. Proto tak nízké hodnocení... ()
Tak nevim, Sedma pecet byla paradni, Sepoty a vykriky me uplne minuly. Vyvolavalo to ve me pocity, vyjit ven na ulici a prostrelit si hlavu. Dlouhe tahle zabery na zenu, ktera nepromluvi, ale jenom svoji mimikou stvarnuje postavu, sice dokazuje hercovo skutecny um, ovsem me to absolutne nic nerikalo. Byt nucen podivat se na to jeste jednou, by pro me bylo jiste utrpenim, to bych radeji jezdil na kole bez sedacky. ()
Ponury, krutý, bizardní snímek, kde ani slova nestačí, a proto kamera dokonale zachytila každičké pohledy, ze kterých človek ledaccos vyčetl. I přestože je to mistrovské dílo, znovu si jej asi nepustím. ()
tento Bergman mi nesedl vůbec a ani po hodině jsem k němu nenašel cestu. Jiné jeho filmy mě berou víc. Přesto kostýmy a výprava jsou skvělé. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Reziser Yngmar Bergman bol expert na silne depresie, a tuna je jedna z nich v cirej severskej podobe. Casto sa hladi do tvare samotnej smrti /oblubena Bergmanova tema - smrt/.Fakt mimoriadne silna depresia, ktora zamava s nejednym divakom, Yngryd Thulin a Liv Ullman boli naproste skvele : 88 % ()
Zatímco první polovina mě bavila, měla spousty zajímavých a dobrých záběrů, druhá polovina mě nebavila. Připadala mi zdlouhavá a celkově taková nijaká... A je to škoda, začalo to dost dobře. Celkový dojem 3* ()
Temný, děsivý a krutý film, který sice je rozvleklejší, ale dle mého názory by jinak ani nemohl fungovat. Forma je přesným opakem následujícího Bergmanova filmu: Scénám z manželství - tedy je vysoce stylizovaná. Troufnu si říct až přestylizovaná a tak ve chvílích, kdy se relativně nic neděje, fungují prostory samy za sebe a udržují divákovu pozornost i atmosféru. Děj je jednodužší než ve Scénách, komorní a prakticky shrnutelný do jedné věty, což samozřejmě nemusí být chyba (a není). Téme neporozumnění (většinou sester, či jiných ženských příbuzných-viz. Podzimní sonáta)se sice s Berganem táhne už od Mlčení a pomalu se začíná vtírat myšlernka, že se již opakuje... Spíš bych použil slovo variuje a je na každém, aby posoudil sám, jak moc mu to vadí... Ze zmíněných dvou filmů jsem sice pro civilnější Scény z manželství,a le popravdě nepohrdnu ani tímto skutečně uměleckým dílem. ()
Trýznivé....někoho může trýznivost snímku odradit, jiné přikovat k sedadlu a přinutit bezhlasně sledovat intimní příběh mistra Bergmana. K dosažení potřebné intimity si vystačí s pár dlouhými a tichými záběry, které dokáží jeho dvorní herečky naplnit potřebnými emocemi. ()