Poslední tango v Paříži

Poslední tango v Paříži je hlavně o vášni. O vášni, která buď je nebo není. Když není, většinou láska příliš dlouho nevydrží a za moc nestojí. Když je, je fantastická, ale dokáže taky napáchat hodně škody. Marlona Brando a Marii Schneider taková zničující vášeň ve filmu potkala a stálo to za to. Stále jsem si říkala, jak tohle jenom může skončit, aby to tvůrce nepodělal. A povedlo se velmi dobře. (09.08.2020)

Nicneříkající porno pro intelektuály které ve své době ohromovalo svou sexuální otevřeností, ale dnes už není zajímavé vůbec ničím. Snad jen velmi dobrou kameru a solidně hrajícím Marlonem Brandem jakožto postarším, životem zklamaným mužem hledajícím únik v anonymním vztahu s mladičkou dívenkou. 5/10 (21.01.2008)

Film opředen řadou fám, vzpomínek a přibarvených skazek, čert aby se v tom všem vyznal, však kdo jej jednou viděl na stříbrném plátně, nikdy na něj nezapomene. Stárnoucí Marlon Brando démonický, děsivý, nešťastný, prudký, živočišný v kombinaci s erotikou sršící, divokou, zvědavou a ke všemu svolnou mladinkou Marií Schneider... a to vše v Paříži. Film není pro každého, ale vášnivý bohém si v tom to svoje určitě najde. (24.01.2019)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)

Kdybych žil v době vzniku film, víc než téma by mě pobouřil špatně natočený film. Vlastně blbě napsaný scénář, ale Bertolucci to odnese stejně. Tango staví na provokativních scénách dvou neznámých lidí scházejících se na neutrální půdě. Tento námět má obrovský potenciál, ale Bernardovi se „podařilo“ vytěžit pouhé minimum. Když se snaží svým odporně plochým postavám vtisknout duši nějakými rádoby zajímavými rozhovory, a nahlédnout tak do jejich minulosti, vysvětlit motivace a nečinit z nich jen tvory toužící ukojit své živočišné pudy, na povrch vyplave jedna skutečnost – Bertolucci je špatný scénárista, dialogy jsou prázdné, chybí cit pro gradaci (v důsledku to znamená, že se houpáme na té nejspodnější vlně „napětí“) a nějakou atmosféru aby divák lupou hledal. Brando hraje s přehledem, Maria Schneider má oku lahodící postavu a její filmový přítel je líbeznou karikaturou na všechny ambiciózní umělce. Nejzajímavější jsou situace, kdy jsou Paul s Jeanne spolu a rázně si užívají izolovaného života. Jenže těch je na celý film až k pláči málo. Jedinou scénou, která mě zaujala, byl poslední záběr Brandových očí, ale abych na ně musel čekat 2 hodiny, to ode mě nikdo nemůže chtít. (05.05.2006)