La Règle du jeu
The Rules of the Game
La Règle du Jeu
Režie:
Jean RenoirScénář:
Jean RenoirHudba:
Joseph KosmaHrají:
Nora Gregor, Paulette Dubost, Mila Parély, Odette Talazac, Claire Gérard, Anne Mayen, Lise Elina, Marcel Dalio, Julien Carette, Roland Toutain, Gaston Modot (více)Obsahy(2)
Pravidla hry vznikaly ve vypjatých chvílích novodobé evropské historie. Renoir psal scénář s Carlem Kochem v žáří 1938 po mnichovském diktátu, natáčení se časově shoduje s okupací Československa. Filmová adaptace komedie "Marianniny rozmary" od Alfreda de Musseta vypráví o složitých milostných vztazích mezi společenskou smetánkou i jejím služebnictvem. Přesto, že zápletka celého děje působí jako překombinovaná fraška, je snímek považován za to nejlepší, co ve své kariéře Renoir vytvořil, a je označován za zdařilou společenskou satiru. Ve filmu se odráží politická a duchovní atmosféra tehdejší Francie s takovou naléhavostí, že Renoirovo dílo bylo také označováno jako "zpráva o morální stavu francouzské společnosti." Děj sestává z drobných příhod, které se vzájemně proplétají a kombinují, z flirtování, nevěr a banálních vztahů. Když jedna z postav poruší pravidlo hry, dochází k tragédii. (Levné knihy)
(více)Recenze (57)
Nenápadný půvab buržoazie. Úsměvné a povrchní milostné pletky vyšších vrstev se zvrhávají v naprostou frašku plnou hyterického křiku nebo demolice zámku pomocí střelné zbraně. S trochou nadsázky se tak dá odpovědět na otázku, proč to Francie ve druhé válce zabalila tak brzo - elita se věnovala svým dětinským hrátkám a poddaní ji hlídali, aby si při tom nerozbila obličeje. ()
Nehľadať v tom morálne posolstvo. O tom vás presvedčia nielen posledné slová filmu, ale prakticky celý snímok, plný kurvičiek, sukničkárov a zhýralcov. Film samotný je na svoju dobu technicky nadpriemerný, ale jeho jazyk a prednes nebude pre každého diváka jasný. ()
Konečně jsem to viděl - příšernost, nuda, otrava.... NIKDY VIC!!! ()
Celkové vyznenie Renoirovho La Règle du Jeu dosahuje majstrovských výšin. Režisér si božsky poradil s obtiažnou problematikou spoločenskej satiry, nastolil široké spektrum konfliktov medzi spoločenskou smotánkou a rovnako ako napríklad vo Felliniho 8 1/2 v úzkych priestoroch dokázal pomocou čiernobielej optiky "atmosférizovať bludisko" nedoriešených sporov, kde aj po niekoľkonásobnom prezretí budem schopný vstrebať nové skutočnosti. Ľudia sa správajú rovnako cynicky, rovnako klamú, zabíjajú, zvádzajú, masírujú ego, potrebujú pociťovať vlastnú kontrolu situácie... a pokiaľ to nie je všetko moc okaté, ani si tie zverstvá nevšimnú... ()
Blaseovaná snobská společnost, služebnictvo stejně zkažené jako panstvo...Vynikající obraz úpadku celé společnosti , kde frajírek hyne kulkou stejně pošetile jako králík zastřelený znuděným panákem. Restaurace filmu přinesla také na dobu svého vzniku neskutečný zážitek z technické dokonalosti filmu...Bravo, pane Renoire ! ()
Hezká, satirická komedie, která ví přesně, kdy má zasáhnout. Jean Renoir byl natolik skvělý filmař, že si tohle dokázal pohlídat a představuje nám vyšší společnost se všemi jejími charakterovými vlastnostmi, pro které si svou kritiku zasluhuje. Renoir mohl být ještě údernější, ještě krutější, ale i v tomhle provedení to stačí. ()
Mistrovské dílo aneb "za vším hledej ženu!" ()
0/10 Des bes - jak nesnasim prvorepublikove salonni filmy ceskoslovenske, tak tento mezi ne opravdu squele zapadne. Celou dobu jsem cekal, ze se na scene objevi Oldrich Novy a nejakou ftipnou replikou vsechny utre. Nemuset to videt, tak se na to vy... Ad hodnoceni na teto strance - docela me zarazi rozpor mezi komentarem a hwezdickami u nekterych uzivatelu ()
Není těžké pochopit, proč je dnes film tak adorován. Je to určitě oprávněně. Dlouhé kamerové jízdy, kamera nám ukazuje prostor i osoby v něm ve své komplexnosti. Jednou přejede k úplně jinému dění a jindy jen stojí na místě a různé děje vnikají do obrazu téměř ve stylu grotesky. V jeden moment se bavíme komickými gagy a najednou se ocitnem v těžkém dramatu a to vše jako taková nadsazená kritika vyšší společnosti i jejího služebnictva. Všichni se chovají směšně a hloupě, přestože se umí tvářit vážně. A musím říct, že mě to místy dokázalo i trochu zasáhnout. Na druhou stranu já osobně jsem z těhlech filmů zabývající se vyšší společností na návštěvě v něčím sídle trochu unaven... ()
Film, který je jak (všemi) kritiky, tak (některými) současnými režiséry, považován za jeden z milníků filmového umění, má svou Achillovu patu. A pokud do ní zabodnu kopí svého pohledu, pak se mi před očima zkrabatí jako svitek spáleného celuloidu. Samozřejmě mluvím o prostředí, ve kterém se vše odehrává, a které bytostně nesnáším ve všech možných modifikacích. Popisovat je nebudu, za to mi nestojí, ale stejně tak to bude cítit každý, koho to táhne alespoň trochu "doleva". Myslím, že mě z celého filmu nejvíc pobavily dialogy o "předkolumbovském umění". Jinak mě stejně tak jako zámecké prostředí byly protivné i všechny osoby - od pana hraběte až po nového sluhu. A při tom všem se kochat uměleckými postupy slavného režiséra, na to fakt nemám pajšl. ()
Už chápu, čím se Renoirova Pravidla hry navždy zapsala do zlatého fondu kinematografie. Vedle modernistických děl jako Občan Kane či Hirošima, má láska působí možná trochu šablonovitě, avšak výsledek je nadmíru vyšperkovaný klenot, který dodnes neztratil nic ze svého kouzla. Renoirova práce s prostorem a hloubkou ostrosti, rovněž jako s rozmístěním a pohybem figur v rámu, logicky navazuje na divadelní tradici, z níž příběh vychází. Renoir (představitel Octava) se divadelní předlohou však nenechá strhnout a buduje ryze filmový výraz. Celé je to neuvěřitelně kultivované a vyrovnané. ()
"Corneille, ukončete už tu frašku!" "A kterou, pane?" Narozdíl od zámeckého pána, který má na mysli bezhlavě střílejícího hajného, si vrchní komorník dobře uvědomuje fraškovitost celé honební sleziny společenské smetánky, fraška se ovšem v závěru vyostří do tragédie toho, jenž nerespektoval "pravidla hry"- výtečný film, v němž Renoir dle vlastních slov vyšel zvnějšku (herečky ztvárňující hlavní ženskou postavu), aby se dobral k "sobě", tedy podstatě společnosti v rozkladu. ()
Pravidla hry je velmi zdařilá cynická satira o stavu aristokratické společnosti. Film v takovém duchu nebyl v době svého vzniku obvyklý a jeho až fraškovitý tón jen zvýrazňuje celkový cynismus. Cynismus a pokrytectví osob, cynismus jednání a postojů. Lidské city jsou nevyzpytatelné. Lidé se nechtějí vzdávat toho, co mají. Často ne z důvodu, že by bez toho nemohli existovat, ale že ztráta by mohla v očích společnosti vyvolat nechtěné pobavení, či pohrdání. Nechce se ztrácet, chce se vlastnit a uchvacovat. Finanční nezávislost nám dává svobodu, ale také pocity prázdnoty, které se snažíme vyplnit. Potom přichází na řadu hra na city, hra o city, hra s city. Hra, která zdánlivě nemusí mít pravidla, ani vymezené hranice, ale přesto pokusy o překročení jistých limitů mohou vyvolat u ostatních pobouření, odsouzení, nebo posmívání. Každá pikantní situace dokáže být zdrojem zábavy, pokud v ní nejste osobně zainteresováni. Sebevíce trýznivější vývoj událostí není důvodem k vyvolávání všeobecné paniky. Touží se, hraje se, bere se, dávají se falešné pocity a naděje. Stoupá se vzhůru, často ne přímo a rychle. Často ani nelze dosáhnout vrcholu, leckdy je jedinec krutou a výsměšnou ranou života sražen těsně před jejím vrcholem. Urozená a podřízená vrstva se vzájemně prolíná, ale zůstává i zřetelně oddělená. Jsou zde ženy. Je zde Rakušanka Christine de la Cheyniest (zajímavá Nora Gregor), která tápe ve svých citech i způsobech jejich projevování. Je zde její komorná Lisette (příjemná Paulette Dubost), která vytrvale odmítá pouze svého manžela. Je zde Geneviève de Marras (šarmantní Mila Parély), která se za žádných okolností nechce vzdát svého milence. Jsou zde muži. Christinin manžel markýz Robert de la Cheyniest (dobrý Marcel Dalio), který nechce ztratit svou ženu a svůj zdánlivý poklid. Pytlák Marceau (Julien Carette), který natahuje své neodbytné ruce po uspokojení. Letec a národní hrdina André Jurieux (Roland Toutain), naivní ve svém pohledu na svět a své upřímné touze a chtění. Hajný loveckého zámečku Edouard Schumacher (Gaston Modot), žárlivostí a odmítáním těžce zkoušený mstitel. A Octave (pan režisér Jean Renoir) s prázdnotou v duši a ochotou pomoci každému. Urozenou vrstvu ještě doplňují veselé a nadšené dámy Charlotte de la Plante (Odette Pauline Talazac) a paní de la Bruyère (Claire Gérard), mladá Christinina neteř Jackie (Anne Mayen), veselý generál (Pierre Magnier), lačný pan de St. Aubin (Pierre Nay) a pan La Bruyère (Richard Francoeur). Obrazy jsou hluboké a v pohybu. Film je hravý, svižný a plný metafor. Lidské vztahy jsou jedinečné, neopakovatelné. Díky citům žijeme a prožíváme život. City a láska nás vyzdvihují na vrchol, ale i nás sráží nekompromisně na kolena. ()
Myslim, ze se jedna o film, u ktereho za 2-3 dny nebudu vedet, o cem vlastne byl. Uprimne nechapu, proc ma u kritiku tolik oceneni? Takovy Bunuel ve svych filmech daleko lepe zobrazil satiru na tema burzoazie ci snobstvi (Andel zkazy, Nenapadny puvab burzoazie, Viridiana...). I pres velmi dobre herecke obsazeni a vykony jsem byl filmem jako celkem zklaman. ()
Comédie de moeurs - divadelní žánr procházející dějinami od antiky (Menander, Plautus) přes Moliera a Shakespeara, až k Mussetovi či Wideovi. Dnes se stává v divadlech zdrojem vznešené nudy (Nespi, je to umění! Fotbal bude zítra.) Renoir z něho učinil životnou alegorii nejen na předválečnou společnost. Jasně čitelná symbolika - živé je určeno k zabíjení, zatímco všichni obdivují mechanické hračky hostitele. Ženy, co na zámku jsou, chtějí uteci, ale nevědí kam a hledají toho, kdo by jim, pasivním loutkám, umožnil útěk a zastírají tuto touhu řečmi o lásce. Chudí lidé spatřují v zámku lehkou obživu a zdroj rajských potěšení (pytlák) a muži ve fraku hrají hru na čest a lásku, jak jim to od středověku přikazuje kult dvorské lásky. Všichni se potkávají od rána do večera, hrají přesně vymezené role, a jediné tajemství se skrývá v ložnicích, do kterých se každý večer uzavírají. Nemají co na práci a tak neustále drbou o tom, kdo s kým flirtuje či spí. Nikomu se tento život nelíbí, ale ti, co ho žijí, ho nedokáží opusti, a ti chudí po něm touží. ()
Mělo nebo nemělo to být povrchní? Nejspíše ano, vzhledem k tomu, že se zde inspiroval Fellini. Jinak zajímavý pohled na život vyšší vrstvy - ubíjející, nudný, plný her, které se mohou nepříjemně zvrtnout. I přes ne zrovna svižné tempo poměrně rychle ubíhající snímek, který navíc disponuje výbornou kamerou. Moje první setkání se synem slavného impresionisty. ()
Takto předvedená prázdnota života meziválečné vyšší společnosti, s lehkým úšklebkem a povrchovým maskováním za plytkou vztahovou frašku, mi konvenuje víc a v mých očích i tne hloub než většina Buñuelových zachmuřených symbolických satir. A k tomu virtuózní aranžmá dění před kamerou (aneb u málokterého filmu se člověku dostaví takovéhle zálibné pomlaskávání čistě nad způsobem, jakým se figury objevují a pohybují v záběru), přesvědčivé herectví a suverénně zvládnuté proplétání paralelních dějových linií s mnohohlavým stádem postav – o něco podobného se asi snažil o šedesát let později Altman v Gosford Parku, ale zdaleka ne s takovým švihem a přehledností. Nečekaně svěží kousek. ()
#3 všech dob dle kritické obce. ()
Kdysi to možná mělo svoje kvality, ale dnes je to až neúnosně nudné. O tom, že tento film není tak nesmrtelný jak jiné, svědčí nejlépe například fakt, že v mnohém podobní Zloději kol na mě zapůsobili o mnohem více, a to jsou mladší o necelých 10 let. ()