Karel Svoboda: Šťastná léta

Některé dokumenty by potřebovaly odstup jako sůl. Třeba tady by chtělo vyházet zhruba polovinu domácích videí, které neocení nikdo mimo okruh vlastní rodiny, a přidat názor někoho mimo spolupracovníků portrétovaného skladatele. Sice mám jako vyzváněcí melodii znělku z Návštěvníků už v několikátém mobilu, ale stejně pro mne bylo sledování tohoto portrétu úmorné (30%). (30.01.2021)

Na tenhle dokument jsem se podívala kvůli tomu, že Svobodovu hudbu mám ráda a nemám nic proti československé populární hudbě a jejím interpretům. Nehledala jsem odpovědi na otázky, proč se Svoboda zabil a jestli byl dobrý člověk. Tudíž jsem byla veskrze spokojená, usmívala jsem se při rozhovorech pánů Svobody s Gottem a pobavil mě Svoboda zpívající svoji Lady Carneval. Co mě ale netěšilo, byly komentáře Svobody juniora, jeho velmi zjednodušeně vedené rozhovory a závěrečných pět minut (monolog Svobodovy vnučky o tom, jak děda umřel, ona se pak narodila a moc se jí po něm stýská) bylo hodně přes čáru. Takže 50 na 50. (10.01.2021)

Z mého pohledu byl Karel Svoboda vynikající skladatel, jenž pro hudební průmysl ale i ten seriálový (filmový) udělal obrovský kus práce a jen tak se na něj nezapomene. Tento dokument pod taktovkou jeho syna nebyl špatný. Jako divák jsem ocenil nejen fotky a home videa, ale i po poslechové stránce řadu skladeb z jeho tvorby. Každý ale ví, že ani on nebyl rozhodně žádný světec – ale to ať si probírá nějaký bulvár. Proč se ale nedozvědět i něco o jeho první rodině a ne jen o Vendulce utěšovatelce. (31.01.2021)

Oceňuji zajímavé archivní materiály a rozhovory. Nicméně nepřijde mi úplně šťastné, aby dokument točil jakýkoliv člen rodiny. Zásadně mu totiž chybí nadhled, odstup, profesionalita a o místy hodně nepříjemné kameře ani nemluvě... Upřímně doufám, že ještě někdo o Mistrovi hudby natočí další, jiný dokument. (31.01.2021)

Film, který je osobní tím nejméně šťastným způsobem (pro srovnání viz třeba Klíč k určování trpaslíků, na kterém se podílel syn Pavla Juráčka). Chybí mu jakýkoliv odstup (a soudnost - viz např. množství home video záběrů různých členů režisérovy rodiny, které životní příběh Karla Svobody nijak nerozvíjejí). Osobní tedy není větší otevřeností a syrovostí, ale pouze svou nekritičností. Chápu, že jde o synovu poctu zesnulému otci, rozumím osobní motivaci k natočení filmu, ale skutečně něco takového patří do kin? Dokument, v němž je Karel Svoboda monotónně nahlížen pouze z jednoho úhlu, jako člověk bez chyby? Zvolenému zaměření odpovídá výběr mluvících hlav, jejichž výpovědi mají podobnou informační hodnotu jako přátelské klábosení v nějaké talk show. Příznačně to jsou všechno umělci, kteří stejně jako Svoboda za normalizace díky ochotě a schopnosti tvořit konformní, režimem i širokými vrstvami přijímané umění opravdu zažívali šťastná léta, takže ani jejich účast názvu filmu nedodává ambivalentní či ironický rozměr. Na film pro kinodistribuci (ne jen pro promítání v rodinném kruhu) jsou Šťastná léta poněkud krátkozraká, jednostranná a repetitivní v tom, jak ukazují stále další a další bezobsažná domácí videa a dávají zaznít jen úsměvným „historkám z natáčení“, vyňatým ze širšího dobového kontextu a vykreslujícím minulou éru prostřednictvím několika neškodných nostalgických fetišů (Včelka Mája, televizní estrády). Osobnost Karla Svobody není zkoumána (natož jakkoli problematizována), ale jen devadesát minut stavěna na piedestal, což pro mě jako pro člověka, který Svobodu nekriticky neobdivuje (a vážně nevím, pro koho jiného ten film je) a normalizačnímu popu neholduje, bylo značně úmorné. 20% (22.01.2020)