Candyman: Ďábelský přízrak

Původní Candyman z roku 1992 patří mezi moje docela oblíbené filmy a rovněž tak i samotná filmová postava (Candyman - Daniel Robitaille) ztvárněná Tony Toddem. Toto volné pokračování (v žádném případě nejde o žádný remake, jak si někteří myslí!) úzce navazuje právě na první díl a zcela ignoruje další dvě pokračování (přestože i z nich si tvůrci vzali nějakou tu inspiraci). Měl jsem z tohoto filmu dost velké obavy, protože poslední dobou když už se někdo rozhodne vrátit zpět ke starým kouskům a natočí nějaké to pokračování nebo remake, tak to většinou dopadne velkým průserem a tady od toho nakonec taky nebylo moc daleko. Ač se mnou možná většina nebude souhlasit.   Ono bylo docela pěkné, že jsou zde vzpomenuty události z původního filmu, potažmo historie samotného malíře Robitaillea / Candymana, i nebohé Helen ze které média ve filmu udělala pomatenou vražedkyni, přestože pravda byla někde jinde, bohužel Tony Todd si tu k mému obrovskému zklamání skoro vůbec neškrtne (objeví se vlastně až v samotném závěru a na jednom obrazu), no a místo toho tu máme příběh o jakém si místním retardovi, který dával děckám bonbony a policajti ho pak neprávem umlátili a on se rozhodl pomstít. Koho to sakra zajímá? Vše nám je vysvětleno tím, že Candyman na sebe bere podobu neprávem zabitých lidí, kteří se chtějí pomstít, ale jak víme, jeho pohnutky byly trošku jiné a šlo mu hlavně o sebe a o to, aby o něm lidi mluvili a 5x opakovali jeho jméno před zrcadlem. Schválně, kdo z vás to někdy zkusil…?   Místo pěkně krvavých scén (i když ani originál nebyl přímo o brutalitě a krvi, ale spíše o síle příběhu), tady neustále řešíme rasovou otázku, diskriminaci černochů na úkor zlých bělochů, utiskování homosexuálů, jiných menšin – mě už tyhle kecy a nebo překrucování historie lezou neskutečně na nervy a to nejen v reálném životě ale i ve filmu. Co ale taky čekat, když většina tvůrců, včetně režisérky a herců jsou černoši. Už jen kvůli tomu si film prostě nedokážu naplno užít, i kdyby měl bůhvíjakou kvalitu.   Abych ale film jenom nehanil. Chtěl bych pochválit práci kameramana, který se v některých scénách neskutečně vyhrál a nabídl nám zajímavou podívanou. Především pak v těch, ve kterých figurovala zrcadla. Zrcadlové hrátky nám nejednou připraví vcelku zajímavou podívanou, bohužel co se týká gore, tady si zřejmě moc nevěřili a tak ve valné většině buď ucukla kamera do dálky, nebo se vše podstatné odehrálo mimo záběr kamer. Což zásadně ovlivňovalo i samotnou atmosféru.40% (29.01.2022)

Candyman je v současném hororovém kontextu režijně a scénáristicky obdivuhodně opečovaný film, ve kterém se navzájem podporují dva velké talenty - DaCosta a Peele a jeden druhého zde střídavě podepírá, když kdokoli z nich zakolísá. Díky tomu se nedá film v žádném svém parametru nikdy úplně odsoudit (pokud nejste úplný kretén, viz níže). Nový Candyman tak není nabízející se white-guilt pózou - protagonista je gentrifikovaný afroameričan, který se snaží své společensko-kulturní pozadí exploitovat. Epizodičnost bílých postav (kde figurky snobských uměleckých kritiků patří teda někam o tři dekády dříve) lze odůvodnit pak tím, že o nich to tentokrát zkrátka není. Jejich vyloučení pak umožňuje silnější semknutí kolem bývalého ghetta a lidí s ním svázaných, kde hrůzou není nenadálé zjevení Candymana, ale jeho všudypřítomnost. Záběr kdy se vrah v pozadí pomalu vyklání zpoza dveří je děsivější než padesát tisíc lekaček zároveň. Jordan Peele dokazuje jako scénárista opět svoji výjimečnost, protože s příběhy o dědictví útlaku je o krok dál než zbytek (jakkoli závěr je už hodně doslovný a tendenční), dokáže objevovat, propojovat a žánrově parafrázovat afroamerická traumata a to mi přijde prostě skvělý. A DaCosta má cit pro práci s prostorem a vyprávění obrazy. Docela by se mi líbilo, kdyby to drželi dohromady dál. A sehnali si třeba tentokrát třeba lepší herce ještě. (23.11.2021)

První Candyman pracoval s černošskou městskou mytologií a svého času se mi líbil. Tenhle film - přestože jeho původní nápad a napojení na ten původní je docela dobrý - je příliš poplatný době a líbivým trendům. Nakonec nefunguje ani jako horor, ani jako sociální drama (nebo co). Prostě jenom nefunguje. (26.09.2021)

Já jsem příjemně překvapený, jak dobrý to bylo. Asi jsem vystihl tu nejlepší chvíli na projekci a možná jsem, po přečtení x recenzí, nečekal víceméně nic dobrého, ale já si to zkrátka užil. Baví mě rozšíření příběhu, hodně částo jsem měl takový ten příjemně nepříjemný pocit a závěr mi vykouzil hororový úsměv na tváři. Povedená žánrovka, pokračování kultu ( čti - původního Candymana z roku 1990 ), které se nemusí vůbec stydět a těch pár aktuálních vsuvek, které zjevně už musí být v každém americkém filmu, se dají v klidu překousnout. Možná mi trochu a občas vadila ta digitální stránka, která je sem tam zbytečně poznat a pár hluchých míst v průběhu určitých pasáží jemně nelogické, jinak jsem si ale pošmáknul. (04.05.2022)

Au, moje oči. Tak toto je zřejmě "vlhký sen utiskovaných afroameričanů" (a především režisérky, která skloňuje rasismus a genderismus v každém interview. Rasistický snímek (ale tentokrát proti bílým) je patrně věnován památce George Floyda. Každý bílý je v tomto filmu pytel hnusu a rasismu, který si zasluhuje zemřít (a taky zemře). Polarizované stereotypy se zabijačkou bez hloubky. (04.10.2021)