Den sedmý, osmá noc

Podobenství o ruské okupaci roku 1968, které není moc složité k pochopení a které má dost zajímavých symbolistických prvků (z nichž některé jsou i mysteriózní a v závěru to i trochu vypadá jako sci-fi). Bohužel je na něm dost znát, že bylo natočené ve spěchu a že se na něm později ani moc nepracovalo, když ten film šel hned po dotočení do trezoru (aby taky ne, když to vzniklo až v roce 1969). Přesně tak totiž působí i jeho poselství - nepromyšleně a chaoticky. Jasně, Schorm to nikdy neviděl, kdoví, co by na to řekl a co za změny by chtěl udělat, ohled by se na to brát asi měl, ale přece jenom ten film existuje v takové podobě v jaké je a takhle bych ho taky měl ohodnotit. Ono i tak je na tom filmu znát, že ho bylo třeba víc rozpracovat, některé scény zkrátit nebo vystřihnout a víc rozvést mysteriózní prvky, aby působily uceleněji. Stejně tak by chtělo dotáhnout i postavy a jejich chování. Rozhodně tu byl potenciál na jedno z nejlepších československých podobenství, ale ta uspěchanost tomu skutečně dost ubližuje. A víc jak průměrné hodnocení dát prostě nemůžu. 3* (30.01.2021)

„Respektive ono to říká…ale něco jinýho. Všim sis tý smrtky? Samý narážky, samý symboly…“ Věta, jež dokonale vystihuje film, u kterého musíte (chtít) přemýšlet a rozpoznávat, protože ne vždy jsou narážky a symboly tak úplně zřejmé. Film totiž zdaleka není jen jakousi metaforou a reakcí na příjezd sovětských vojsk, jak jsem se domníval před zhlédnutím. Zajímá se o psychologii člověka a její proměnu v davu (ať už sleduje místního blázna/učitele či stádo). To nejlepší na filmu je atmosféra. Vzrůstající paranoia, nedůvěra, hysterie, hrůza, nejistota, pocit nebezpečí, zasévání strachu a pochyb, rozvracení, lynčování, vylučování z vlastních řad, totální davová psychóza, postupná přeměna lidí ve zvířata, psychedelické „nálety talířů“…to vše tvoří nezaměnitelnou, nepříjemnou a fascinující atmosféru, která jisté věci pojmenovává a charakterizuje až mrazivě přesně. Jako celek film působí možná poněkud těžce, ale na kvalitách a celkovém dojmu to nic neubírá, za mě to budou silné 4*. „Co sníme, to nám nikdo neveme!“ (11.11.2017)

"Akce proběhne v naprostý tichosti."                                                                                                                                        Film, ke kterému musí divák dozrát. A když dozraje jako víno a stane se ušlechtilým, okusí lahodný nápoj.                             "Co je vlastně dobré a co je zlé? Člověk se může mýlit i když má pravdu a naopak, jiný má pravdu, i když se mýlí." (12.02.2014)

–Dneska je možný i nemožný –Jestli už není možný jen to nemožný. Pokud byly předchozí Schormovy filmy ve větší či menší míře otevřeny alegorickému výkladu, apokalyptický Den sedmý, osmá noc je plnokrevným podobenstvím, jež realistické čtení prakticky vylučuje. Film natáčený podle Mahlerova scénáře v okupační atmosféře roku 1969 vystihuje – podobně jako Smuteční slavnost, Ucho či Zabitá neděle – dobu svého vzniku náladou absolutní beznaděje i některými tématy (zneužívání moci, nedůvěra ve spravedlnost, davová psychóza). Všichni lidé jsou zlí, ještě horší, mají-li strach. Strach, že se někdo dívá, že někdo poslouchá, že má jejich životy v rukou. Strach, že po téhle noci nepřijde den. Už ani Ježíšovi nikdo nevěří a Máři Magdaléna byla deklasována na oběť mužského chtíče. Šokující otevřenost, ani špetka naděje, frustrující kvantum náznaků. Schorm prostřednictvím naturalistických výjevů jako z Boschových obrazů obnažuje absurditu světa, které se již nelze s trpkostí vysmát. Kdo se tváří tvář ohrožení nepřipadá k pudově jednající smečce, bude zničen. Lidskost a racionalita se vytratily. Ušetřen zůstává pouze místní blázen, kterého se šílenství netýká, protože mu již propadl. Totální morální rozklad jedné vesnice, svírané strachem z nikým nespatřeného nepřítele, byl příliš průhlednou alegorií posrpnového dění, aby film prošel dobovou cenzurou. Natáčení probíhalo mezi červnem a srpnem 1969. V prosinci byla hotova pracovní kopie. Na příkaz ústředního ředitele Čs. filmu Jiřího Purše putovala rovnou do trezoru. Zdůvodnění se zakládalo na tom, že film vyvolává pocity strachu a nejistoty. Premiéra pracovní verze proběhla až 17. května 1990 v pražské Lucerně a režisér výsledek nikdy nespatřil. Částečnou improvizací vznikající a ve spěchu dokončovaný film patří z pochopitelných důvodů k nejméně vyrovnaným dílům Evalda Schorma. Přesto jde o mrazivou a nadčasovou studii lidské malosti a krutosti, zvlášť relevantní v časech jako jsou ty dnešní, kdy je společnost opět nejistá, rozdělená a zmítaná vyhrocenými emocemi. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Adam Bernau, dzej dzej (06.05.2018)

,,Co jsem proved? Ještě nevím, něco jistě - existuju, tedy jsem vinen..." Anarchie. Jinak se to říci nedá... V době, kdy měl tento snímek vyjádřit jisté poselství (a sice býti jakousi provokativní alegorii na události srpna 1968) a měl hodně co divákům říct, byl okamžitě zakázan a bohužel je místy hodně znát, jak urychleně vzhledem k době vznikal scénář i samotní film... Sice to hodně přidává na autenticitě, ale současně i na náročnosti sledování. Dal jsem si načas, podíval se nerušeně na celý film podruhé, obávám se, že potřetí bych to už dobrovolně nezvládl. Šílené psycho se zajímavou existenciální zápletkou z vesnického prostředí, kde všechny obyvatelé zasáhl na nebi podivný úkaz, po němž nikdo nesmí odejít a všichni musí přežívat nadále ve společné tísni... Obsahuje to řadu zajímavých momentů i několik hezkých myšlenek (,,Člověk se může může mýlit i když má pravdu.") nebo humorních hlášek, zejména v souvislosti s postavou dědečka v podání Václava Trégla (,,Tedy dědo, vy jste ještě živej?" / ,,Copak já, ale co ty?!"). Ve filmu osobně shlédávám výrazné obohacení zejména z originálního vykřeslení doby, i když mé výsledné dojmy hodně rozporuplné. Ty moc nevyváží ani nevídaně avantgardní výstupy Josefa Beka na pašiových hrách ani odhalená sexy Květa Fialová. 55% (22.09.2017)