Den sedmý, osmá noc

Spontánní film naditý symboly jak španělský ptáček. Jejich rozkrýváním by se však ztratil smysl jako celek, kterému bych dal přednost před detaily. A proto jen pár úvah, které by mohl (třeba někdo jiný) domyslet: 1. Stylizovat film jako reakci na srpen 68 je zužující a snižující. 2. Prostřihy pašijových her jsou naprosto kouzelné. 3. Libiček si opět zahrál svoji oblíbenou roli Otce Ubu. 4. "Tam, kde jsou všichni vinni, není nikdo vinen" (Lope de Vega: Fuente Ovejuna - i když v jiných podmínkách, ale poprvé jasně a názorně). 5. Kde je přepínač, který převádí latentní na viditelné a úchylku na standard? 6. Scénář Mahler/Schorm - spíš schormovské než mahlerovské (scénář o scénáři už asi nikdo nenapíše. Atd. (27.01.2016)

"Domov. Některá slova jsou zakázána, mezi ně patří domov. Domov je omyl! Proboha! Jenom po dobrém, naše ideály jsou odlišné. My nesmíme, my nemůžeme, my musíme! My jsme přece jiný! Vzpamatujte se! Voni jsou zlý, voni by to z tebe dostali! Stejně jsi nikdy neuměl lhát. Jednotlivec se musí podřídit, chápeš? Já přece vím, že jsi nevinnej, ale ty jsi nás viděl! Musíš to uznat! Jdi dál, násada je dlouhá. To já abych ti ulevil, mrtvých je víc než živých, nic se neděje. Buďme hodni svého utrpení, vody se zavírají, země rozpadá, nic je jen nové něco, není kratší cesty, kde je pouhá nutnost není odměny, naše srdce jsou otevřená....." Nejbrutálnější podobenství, apokalypsa plná symbolických gest a obrazů, bezprostřední parafráze na okupaci naší země ruskými vojsky v osmašedesátém. Peklo, strach, očistec. Jakoby chaotická alegorie, taková směs obrazů. Vlak stojící na nádraží, nikdo neví, proč tam přijel, jestli ty lidi bude odvážet...a jestli do koncentráku nebo kam. Znásilnění herečky členy Národního výboru na hřbitově. Taková ta neustálá, všudypřítomná atmosféra podivného strachu, vzájemného podezírání. Bezvýchodnost. A hlavně ten strach. Natočené nádherné divoké záběry, působící až dokumentárním dojmem. Ještě dřív, než byl film dostříhaný, už byl zakázaný a po dokončení nešel ani do distribuce a okamžitě byl odklizen do trezoru. Podle mě to je toto dílo králem všech trezorových filmů! Tolik narážek a dvojsmyslných vět, tolik odkazů na bestialitu komunistického režimu v naturalistických symbolických parabolách se v žádném jiném trezorovém filmu nevyskytuje. Výsledný film neviděl ani Evald jako režisér, ani Jan Kačer jako hlavní protagonista, premiéru měl až v roce 1990. Vyznívá jako historická zpráva o době, která vlastně nikdy neztratí svoji hodnotu a film působí jako umělecký obraz nějakého zklamání, přepadání, přepadnutí bezbranného člověka, jeho zešílení z nenormality. Genialita Evalda Schorma spočívala v tom, že on, jehož povaha byla hodná, jemná, až citlivě lyrická, dokázal natočit takový násilný a zlý film. V československé kinematografii nemá obdoby. Velkou zásluhu na tom má i scénárista Zdeněk Mahler, který napsal scénář ihned po příjezdu Rusáků. "Já tam zavolám, přiznám se svobodně." "Cos proved?" "To nevím, ale něco jistě. Existuju, tedy jsem vinen!" "Každé utrpení má svoji hodnotu. Jsme-li absolutně zbaveni práv, stáváme se úplně svobodnými. Odnikud nemůžeme nic očekávat, všechno je tudíž na nás......." (07.03.2020)

Rozhodně se nejedná o technicky dokonalé dílo, spěch a nervozita tvůrců jsou vidět na každém druhém záběru, jenomže i to se zde projeví jako přednost. Těžko totiž natočit vynikající mysteriozní snímek, který by zároveň pravdivě reflektoval prostředí na české vesnici nejen na konci šedesátých let. A to se zde povedlo. Je to strašně nepříjemně autentické a opravdové. Jak se dokáže člověk během několika hodin změnit ve zvíře a jak malicherné motivy jsou k tomu zapotřebí. Jednotlivé scénky jsou k sobě přilepeny zdánlivě neuměle, postavy až tak nevystupují do popředí - kromě neodolateného omezence Jana Libíčka -, ale výsledný dojem je dokonalý. Alegorické odkazy na pašíjové hry, nepochopení Ježíšova života a odkazu, ba i na Kafku, jsou do příběhu zakomponovány velmi povedeně a dodávají mu tak zase o něco hlubší rozměr. (21.09.2006)

Spěch, který je na díle k jeho určité škodě znát, se z pohledu naší současnosti jeví naopak jako obtížně nahraditelná přednost. Zachycuje totiž autentické nálady doby, nejistotu, pocity dané až střemhlavou změnou poměrů srpnových a podzimních dnů na konci roku 1968 či počátku roku 1969. Z tohoto hlediska se toto Schormovo dílo jeví jako úspěšný korektiv normalizačních kýčů, jakými jsou asi "nejreprezentativněji" filmy typu HROCH nebo KAM LÉTAJÍ ČÁPI, ale i jako sonda do psychologie počátečního odporu a následných pocitů ponížení a zdeptání, která byla ve společnosti zhruba let 1968-1970 skutečně patrná. Skutečnost, že film šel po ukončení výroby okamžitě do trezoru, je v tomto ohledu víc než výmluvná. S tím souvisí kvalita hereckých výkonů představitelů hlavních rolí; i tady je zřetelné, jak v té době bylo komunistické hnutí roztříštěné a jak pohyblivá - až proměnlivá - byla kriterialita etických a obecně hodnotových postojů té doby. Základní půdorys autorského záměru, alegorie vesnice, je šťastný a působivý, i když pro řadu diváků ne dostatečně srozumitelný; "salámové" působení vzkříšené cenzury v době, kdy DEN vznikal, bylo totiž již citelné. To, co se snad nedostává na cizelování kvality propracování, vynahrazuje Schormovo dílo aktuálností-syrovostí dokumentu, kterým DEN SEDMÝ, NOC OSMÁ pod poměrně složitým uměleckým tvarem, nepochybně také je. (28.08.2011)

Siedmy deň, osma noc mi najviac z českej novej vlny pripomenul Passoliniho. Tvorcovia si dávajú stále menej a menej servítky pred ústa a kameru a film sa zvrhne na akúsi light verziu 120 dní Sodomy. Najdôležitejšia je ale na ňom jeho nadčasovosť a otvorenosť interpretáciám, pretože vidieť v ňom iba dobovú reakciu na augustové udalosti by bolo príliš zjednodušujúce. Schorm s Kačerom sú niekde na polceste k divákovi, ktorému stále režisérsky odstup nemusí dovoliť sa do diela ponoriť, zároveň však chápe ich zámer a pozerá sa na známych hercov. To platí nielen pre dobové publikum, ale aj pre to dnešné, ktoré môže situáciu dedinských obyvateľov a ich premenu (premenu?) brať ako podobenstvo ľudí, žijúcich v dobe normalizácie, respektíve film brať ako memento pre situáciu, ktorá môže hypoteticky nastať kedykoľvek. Nič je nové niečo. (08.11.2013)