Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Ve starém pavlačovém domě jsou léta sousedy Novákovi a Bartáčkovi. Novákovi se rádi vytahují před ostatními nájemníky a nevynechají jedinou příležitost, jak si vystřelit z Bartáčkových. Starý činžák jim k jejich záludnostem poskytuje příležitostí víc než dost. Oba páry si před sebou neustále na něco hrají. Nováková tvrdí, že jde do kosmetického salónu, ale ve skutečnosti se jde ucházet o práci uklízečky. Bartáček se zase vydává za ředitele podniku, ale ve skutečnosti je v něm pouze skladníkem. Jejich vzájemné naschvály nakonec přerostou v otevřený boj. Pokus o příměří, vyhlášený poté, co je jejich starý dům zbourán a obě rodiny dostanou byt v paneláku, má jen krátkého trvání. Manželským dvojicím jsou přiděleny byty vedle sebe. A letitý kolotoč zlomyslností se rozjíždí nanovo. (TV Nova)

(více)

Recenze (327)

anais 

všechny recenze uživatele

Naprosté plýtvání skvělým hereckým materiálem. Název může svádět k mylnému očekávání podobného dílka jako bylo Lipského Čtyři vraždy stačí, drahoušku z roku 1970... Ale to je pouhá podobnost názvu. Schulhoffův film je sled nesmyslných naschválů, které si dělají dvě sousedící rodiny. Téměř 100 minut sledovat jak se Kopecký, Zázvorková a Janžurová ztrapňují v blízkosti blekotavého Luďka Soboty, ve filmu, který měl očividně být blízký typicky české, škodolibé, nepřející rodině. Děkuji, nchci. Je to tak trochu předzvěst Troškových hoštických komedií, ve kterých se humor skladá z všelikého křičení a lidské nepřejícnosti. Jenže Troška tehdy natočil dobrý film (mám na mysli samozřejmě pouze Slunce, seno, jahody), což se Petru Schulhoffovi nepodařilo. ()

pytlik... 

všechny recenze uživatele

Já to šmírování a pronásledování sousedů nijak záporně nehodnotím. Za a) vzhledem k tomu, že život nemá žádný objektivní smysl, je jedno, jak ho člověk stráví, jestli tímhle způsobem nebo nějakým jiným, třeba všeobecně považovaným za lepší. A za b) je to přeci hezký pocit, když jeden ví, že na něj ten druhý neustále ve dne v noci myslí... pravda, sice myslí s nenávistí, ale myslí! Furt lepší než bejt přehlíženej, každýmu lhostejnej. Takže si jeden připadá tak trochu jak nějaká rocková hvězda, u nich si fanynky lepěj na stěny jejich portréty a decentně po nich vzdychají, u toho jednoho si zase sousedi lepěj na stěnu uši a hrnečky a nedecentně řvou, takže v podstatě to samý. ()

Reklama

agathon 

všechny recenze uživatele

Žádné umění, to ne, to prrr. Ale podle mě naprosto skvělá zábava s nestárnoucími fóry, skvelými komediálními talenty snad ve všech rolích a nádavkem i ideologicky méně zhoubným půdorysem než filmy Hřebejk-Svěrák-Ondříček. Tohle si totiž dělá z maloměšťáků alespoň legraci a v té satiře se to (ať už záměrně nebo nezáměrně) strefuje i do politicko-společenského establishmentu. To současné taškařice o obyčejných lidičkách nedělají ani trochu. Ty už maloměšťácké samy od sebe jsou. Z toho mi bývá až nevolno, tady cítím, že si to na nic nehraje. ()

Zagros 

všechny recenze uživatele

Zítra to roztočíme, drahoušku…! je jedna z mých neoblíbenějších československých komedií. Na nic si nehraje, není v ní žádný zbytečný nános tehdejší doby, ani žádné dokazování, jak bylo za socialismu dobře. Už jen za to si zaslouží uznání. Je to zkrátka výtečná komedie. Jako námět posloužily sousedské vztahy a to zejména vděčná (a věčná?) závist. Obsazení a herecké výkony dvou manželských párů v podobě Kopecký + Zázvorková a Janžurová + Peterka se povedlo na výbornou. Jejich slovní přestřelky jsou perfektní a dokáží mě vždy pobavit. Ty jejich zlomyslnosti, podvody a plány, jak se vytáhnout před sousedy, jsou v jejich podání dokonalé. Nevím, jestli herci improvizovali, nebo to bylo geniálně napsáno. To už je ale jedno. Jde zkrátka o skvělý film, na který se mohu podívat kdykoli na něj narazím. Čtyři velké hvězdy, po jedné pro každou z hlavních postav. ()

see_sawandrew 

všechny recenze uživatele

Pokud čekáte vyčerpávající rozbor tohoto filmu, určitě se do čtení komentáře nepouštějte. V souvislosti se Schulhoffovými filmy vídám tolik rozsudků se slovem "normalizační", že se kolikrát nemohu ubránit smíchu. Je však spíše smutné, kolik lidí je schopno řadit mnohé filmy mezi normalizační splašky jenom na základě toho, že vznikly v období normalizace. U českých filmů to zamrzí mnohem více, jelikož v naší kinematografii se Brežněvův vliv odrážel vůbec nejméně (stačí zabrousit do jiných národních kinematografií východního bloku - prach a bída sedmdesátých let je na nich znát mnohem více). Snad je nevděčnost diváctva k filmům sedmdesátých let způsobena silným kontrastem s předcházejícími léty šedesátými, právem označovanými za zlaté období (nejen) české kinematografie. V šedesátých letech mladá generace absolventů FAMU po boku se starými lišáky rozbíjela tabu minulosti a vzpomínala na druhou světovou válku i následné komunistické utužování v padesátých letech. Po intervenci v osmašedesátém však museli filmaři začít vymýšlet něco jiného, protože nová vlna zašla pro komunistickou cenzuru až příliš daleko. Hlavní doménou filmů sedmdesátých let se proto staly konkrétní osudy lidí v přítomnosti, a také různě fantaskní pohledy na budoucnost nebo alternativní realitu (Lipský a Vorlíček s Macourkem dokázali v tomto tématu usednout na samotný trůn crazy komedie). Paradigma hodnot českých lidí a rodin bylo s kolísající vážností bravurně znázorněno například v kultovní dilogii Marie Poledňákové. Schulhoff se jako několik dalších režisérů rozhodl pustit do satiry s tématem mezilidských vztahů (jako odkaz na budoucnost můžeme v jeho filmech považovat už samotné názvy, pro něž je typický budoucí čas doplněný zdrobnělinou v pátém pádě). Pro všechny tyto filmy však platí společný jmenovatel - pod nesmírně vtipnou fasádou se TAKÉ nalézá velmi ostrá kritika společnosti. Netlačí se na pilu tolik jako o dekádu dříve a filmy si ze sociální a politické situace střílí mnohem nenápadněji, ale o to sofistikovaněji. Snaha kulantně oblbnout cenzuru se však negativně odrazila také u diváků, kteří po agresivní filmové tvorbě šedesátých let trochu zapomněli koukat pod povrch a spokojili se s žánrovým začleněním těchto filmů = komedie. Výjimkou nejsou ani Schulhoffovy filmy, které jsou sice zábavné a většinou vtipné, ale rozhodně nepojednávají o ctnostných vlastnostech lidí. Nepoučitelnost a nenapravitelnost je v podstatě vyjádřena už samotnými názvy jeho filmů. Podobným případem je také Zítra to roztočíme, drahoušku. Povrchní závist a marnivost českých "maloměšťáků" je zde zobrazena naprosto dokonale, nejen ze scénáře, který nikdy žádnou hlášku nenechá bez ironického významu, ale i z jemného neverbálního projevu našich herců (silná generace zůstává silnou i v jiných filmech než hvězdných). Film velmi ošklivě nastavuje zrcadlo početné části populace a také dnes zůstává velmi aktuální (stačí se podívat na libovolné diskuzní fórum, nebo si třeba zajít do supermarketu nebo na úřad). Ještě bych rád podotkl, že dělat nutné kompromisy ve svých filmech neznamená stát se anální subinkou cenzury - ono je to vždycky trochu složitější (vzpomeňme si na Nezvala). I proto je smutné, že nikoli nejlepší, ale přesto zajímavé filmy Petra Schulhoffa jsou často házeny na smetiště spolu se skutečnými ukázkami normalizačního poklesu, které mají na svědomí až příliš přizpůsobiví a netalentovaní režiséři, jako byl Steklý nebo Trapl. Vrcholem ironie pak je, že nejlepší české komedie byly natočeny právě v normalizačním období. Dnešní rádobymoderní veselohry jim nikdy nesahaly ani po kotníky, a to včetně opěvovaných Pelíšků. 75% () (méně) (více)

Galerie (15)

Zajímavosti (28)

  • Film vznikal jako tzv. „normalizační komedie“, tedy jedna ze ztřeštěných komedií, od nichž si soudruzi na začátku 70. let slibovali, že pomohou lidem zapomenout na nedávnou invazi okupačních vojsk. (rublik05)
  • Na začátku filmu je vidět svatební fotografie Miloše Kopeckého (pan Novák) a Stelly Zázvorkové (paní Nováková), která je z jejich skutečné svatby - i když jejich manželství netrvalo dlouho. Stejně tak i většina jejich fotografií ve filmu je z pravého manželství. (Hromino)
  • Ve scéně, kdy se stěhovák ptá pana Nováka (Miloš Kopecký), ve kterém patře bydlí, Novák odpoví, že v desátém. Ještě v témže záběru je ale možné všimnout si, že dům má pater jen devět. Na signalizaci k výtahu je však světel, která označují jednotlivá patra, dokonce jedenáct. (Stejšn)

Reklama

Reklama