Smuteční slavnost

Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest. (04.01.2008)

Zdenek Sirový natočil opravdu syrový film. Atmosféru baladického snímku podtrhuje černobílá kamera i úchvatně ponuré obrazy zimní krajiny. I když se nakrátko objeví rozkvetlé stromy, na veselosti to snímku nepřidá. Při každém znovuzhlédnutí mě tenhle film dojímá stejně, jako vzbuzuje pocity mrazení a snad až nenávisti k režimu, jehož krutost neznala hranic. Vedle Rodáků jeden z nejlepších filmů o násilné kolektivizaci. Soudruzi měli jasno ještě před dokončením - tenhle snímek se mezi lidi nepustí! Po 20 letém čekání se ukázalo, že nadčasový náboj nevybledl, nýbrž je možná ještě silnější, než kdysi. (27.11.2010)

Ďalší z rady mnohých filmových klenotov, tzv. trezorových filmov a zároveň ukážka výbornej filmárčiny zo "zlatých šesťdesiatych", obdobia ktoré prialo predovšetkým famóznym umeleckým dielam, aké sme už neskôr nemali možnosť vidieť takmer vôbec. Až abnormálne sugestívne pôsobiaci strhujúci film Zdenka Sirového, v ktorom ukázal veľmi neblahý dopad pomýlenej doby-komunizmu a jej hlavných mocipánov (v tomto prípade hlavne Devera v podaní excelujúceho Josefa Somra) na ľudí z prostého ľudu pripravených odhodlane, avšak bezmocne brániť svoj majetok. Filmové dielo podľa predlohy Evy Kantůrkovej je štruktúrované do troch hlavných kapitol - Chladilova smrt, Odchod a Smuteční slavnost (kapitola osvetľujúca a dávajúca význam názvu samotného filmu). Svojvoľné rozhodnutie ženy pochovať mŕtveho muža v rodinnej hrobke naráža na byrokraciu mocných, pretože hrob sa nachádza v dedine odkiaľ bol mŕtvy kedysi násilne vysťahovaný, lebo nešiel s prúdom ale proti nemu (v náznakoch sa to dozvedáme v prvej kapitole, no až v druhej je to v plnej kráse ukázané). Tisícročná tradícia dediny - pohreb mŕtvemu - nad komunistami "vyhrala", Matylde sa podarilo zorganizovať zomrelému pohreb a funkcionárov poslala do hája. Ľudia, ktorým komunisti nejakým spôsobom v reále skutočne ublížili sa pridali medzi hercov do pohrebného sprievodu a protestovali proti vtedajšej zhubnej dobe. Reflexia filmu a reality dotiahnutá až do únosných hraníc! 85% (29.11.2010)

Tenhle film by se měl povině vysílat všem mladým, kteří by volili komunisty. Tahle syrová výpověď doby 50. let mluví za vše. Pro mě nejlepší trezorový film. Premiéru měl až 16.11.1989 na Filozofické fakultě v Praze. K filmu složil hudbu vynikající skladatel Jiří Kalach, která je tak pochmurná jako celej snímek. Matylda (Jaroslava Tichá) a Devera (Josef Somr) jsou perfektně obsazeni, stejně jako další herci i neherci. Neskutečná výpoveď tehdejší šílené doby. (10.02.2013)

Ani oponentsky žertovný, ani prokomunisticky smuteční postoj postav Josefa Somra v těchto filmech sklonku Zlatých šedesátých ve mně nevyvolal dostatečnou (natož očekávanou) vlnu emocí, abych mohl jít s hodnocením na červená čísla... samozřejmě coby reflexe doby a ukázka odvahy tvůrců jde bezesporu o uznáníhodné snímky. Ale to už mi v uších víc zní ozvěna z Pupenda: "Komunismus je svinstvo, bolševici jsou svině"... 60% (14.03.2011)