• rikitiki
    ****

    Příběh je naivní, ale zároveň velmi milý, laskavý a hřejivý. Čiší z něj opravdové nepatetické vlastenectví. Když Jeník s Mařenkou zpívají: V každé době věrni zůstaneme sobě - není to jen vyznání lásky, které okolnosti nepřejí, ale zároveň i proklamace okupovaného národa. V jiné době by se takový film nedal natočit. Zjitřené vnímání, že jsme Češi a tohle je naše zem, by nejspíš jindy působilo směšně, protože filmaři by nedokázali vybalancovat hranici mezi nacionalismem a patriotismem. Tady to bylo přesně zacílené. Tak přesně, že to z filmu divák cítí dodnes.(23.6.2013)

  • Vesecký
    *****

    Klasická předloha K. V. Raise vdechla za Protektorátu filmovému přepisu zvláštní roli. Hrála totiž na notu českého vlastenectví a patriotismu, v níž představa Prahy jako matky měst hrála v té neutěšené době významnou roli. Jednu z posledních rolí si tu zahrál paradoxně a trochu i symbolicky nacisty umučený Karel Hašler. Pantátu Bezouška jsem vždycky chápal zároveň i jako protipól Babičce Boženy Němcové. Člověk, který se z chudého českého Podkrkonoší vydá na návštěvu svého syna do Prahy, která se tolik liší od našich vesnic i od jeho vlastních představ. Vojtovo herectví je klasické a nezaměnitelné a vedle něho jsou ostatní upozadění, snad jen s výjimkou Jindřicha Plachty. Jde také o film, v němž se rozvíjí civilní, ale milé herectví jedné ze skutečných krasavic českého herectví Vlasty Matulové. Snad jen role Vojtovy dcery svěřená Marii Blažkové, která vždy hrávala usedlé starší ženy, mi na začátku filmu neseděla. Zřejmě Slavíčkův nejlepší film. Přečetl jsem si několik pěkných komentářů, ale názory pana Pytlíka na venkovany mě hluboce urážejí.(12.7.2017)

  • pytlik...
    **

    Na filmu s Vojtou, majitelem nejlegračnějšího hlasu v naší kinematografii, se vždycky rád podívám. Pravda, tentokrát se mi to moc nevyplatilo, páč jeho "sakulente" bylo natolik sugestivní, že si nemůžu pomoct, musím to každejch pět minut říkat taky, s pravou vojtovskou intonací. Ale tak jako se mi to vlastně vyplatilo, matinka mi řekla, že mi napíše omluvenku do práce, že nepřijdu, ať tam nedělám ostudu. Jináč se jednalo o velmi nudný film, zvlášť pro nás, zkušené Pražáky, kteří máme s příjezdy venkovanů vlastní bohaté zkušenosti, takže jsme se nedozvěděli nic nového. Třeba já, pokud čekám nějakou návštěvu z vesnice, chodím na nádraží patřičně vybaven, vždy nasadím ochranné svářečské brýle, v jedné ruce držím lžíci a ve druhý smetáček a lopatku. Brejle kvůli tomu, aby mi vzácná návštěva nevypíchla oko vídlema, lžíci na zatlačování vykulených očí a smetáček na úklid spadlých brad, což se děje vždycky, když vyrazíme na prohlídku do města. Naštěstí řidiči tramvají jsou zvyklí na nevěřícné obdivné výkřiky jedinců ve zvláštních úborech, co se v Praze nosily tak kolem roku 1630, do metra člověk venkovany vezme až tak čtvrtý den, kdy už se trochu aklimatizovali. Ale zpět k filmu, jak už tu mnozí řekli přede mnou, povahová podobnost pantáty k babičce Boženy Němcové je naprosto markantní. Mě by zajímalo, jak by vypadalo jejich setkání či přímo soužití... jestli by si jako náramně notovali, nebo by se naopak hádali do krve, že jako do týhle polívky se dávaj jen dvě mrkve místo tří a že člověk má ráno vstávat ve čtvrt na pět a né v půl pátý a tak.(13.11.2016)

  • Skuby47
    ****

    Tento přívětivý vlastenecký film jsem si pustila po shlédnutí filmu Lidice, abych zahnala z duše chmury. Má opravdu léčivé protistresové účinky. Pan Rais by byl se ztvárněním svého románu spokojen. Jaroslav Vojta je v roli bodrého dobrosrdečného venkovana, obdivujícího krásy matičky Prahy, ve svém živlu. Když uvážíme, že byl film natočen za okupace, bylo jeho vlastenecké vyznění odvážnou odpovědí na snahu o naše poněmčení. Tak se vydejme na procházku Prahou s pantátou Bezouškem obdivovat místa, kudy šla historie. Jeho optimismus je nakažlivý, tak snad nějaký ten bacil nadšení sedne i na mne a zažene stres.(30.11.2011)

  • Marthos
    ***

    Vlastenecká benefice a velkolepý hold Praze a jejím krásám nabývá prostřednictvím lidového člověčenství a všeobjímajícího pocitu lidské sounáležitosti v dobách těžkých a ještě těžších zvlášť silného významu, zejména v osudové konfrontaci s historickými událostmi oněch let. Programově nekonzistentní, přesto nesmírně působivé včlenění nejvýznamnějších částí Smetanovy Prodané nevěsty bezděčně ilustruje smělou drzost, s níž tvůrci pokoušeli bdělé nacistické direktory, kterým některé uniknuvší motivy poskytly dlouho hledané alibi pro okamžitý zákaz veškerých vlasteneckých tendencí v českém filmu. Bezprostřední herecký výkon Jaroslava Vojty v titulní roli je nejen citlivým portrétem lidské neposkvrněnosti, ale také nemalou uměleckou satisfakcí tomuto nepřehlédnutelnému herci osobitých rysů. V jiném, mnohem tragičtějším kontextu lze jistě poukázat na jednu z posledních hereckých kreací Karla Hašlera, věčně rebelujícího pražského písničkáře, který byl nedlouho poté definitivně umlčen. Praha dodnes zůstává magickým městem, v jehož mlžném oparu se dojímá srdce nejednoho z nás.(5.10.2008)

  • - Ve filmu si společně zahráli sourozenci Jaroslav Vojta a Hermína Vojtová. (M.B)

  • - Poprvé se film promítal na Filmových žních ve Zlíně 31. 7. 1941. (M.B)

  • - Radana Vojtová, která si zahrála ve filmu vnučku Jaroslava Vojty, byla ve skutečnosti jeho dcera. (kosticka7)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace