Bílá vrána

K oblíbeným kouskům třicátých let patřily i zfilmované operetky. Většinou se jednalo o nejapné přenesení divadelního aranžmá do filmových kulis s několika kuplety (v lepším případě melodiemi), které byly doplněny konverzací o náhodách a změnách, které nastražil sám život, a občas nějakým tím převlekem nebo záměnou. Neslavně dopadly i takové majstrštyky jako Polská krev nebo Na tý louce zelený. Bílá vrána mi ze zmíněných pokusů vychází nejlépe. Slavínský sice neopouští svého diváka, přesvědčuje ho, že když se bude prát se životem, čeká ho štěstí (jen ten vyhrávající los je trochu obehraný). Ale daří se mu udržet základní operetní pravidla: divák se musí bavit (neškodí balancovat na hranici třeskutě lidového a jemně vkusného humoru), je potřeba na co se dívat a hlavně je potřeba vše směřovat ke šťastnému konci, o kterém divák nesmí pochybovat. První pravidlo obstarává Jindřich Plachta, který už dokázal pozvednout i bídnější tituly, druhému pak plně vyhovuje Adina Mandlová. Raoul Schránil také lehce pozdvihl šablonu sňatkového podvodníka. Scéna, kdy okrádá svou oběť, je opravdu velmi dobrá. No a bez Járy Kohouta by to snad ani nebylo ono. (28.11.2003)

Jedna z tých prvorepublikových komédií, ktoré stoja za pozretie. Okrem výborného tempa sú tu špičkoví herci svojej doby, naivný príbeh viacnásobnej lásky podľa očakávania a pesničky. Práve bez tých pesničiek by som sa aj zaobišiel, našťastie nepredlžujú film príliš, a sú dostatočne falošne zaspievané, aby sa brali skôr ako vtipný prvok. –––– Nehodlám se ženit, a když, tak jenom z lásky! –––– Přeci se dvě milující srdce nerozejdou kvůli nějaké hlouposti. (25.02.2023)

Pozitivní energie všech herců, především ale Evy Gerové, je největší předností tohoto filmu. Zvlášť první půle, měla i díky tomu příjemnou dynamiku. Ta druhá o ni byla trochu ochuzena, pro klasické romatičnění a zápletku se skrytou identitou...což ovšem k těmto filmům patří. Oceňuji i to, že všechny hvězdy mají stejně důležité role. Camea v té době nebyla v módě. Ve finále tak jde o velmi pohodový film. (05.04.2023)

„Jak je vlastně stár?“ - „Kolik mu může být…no, ať je mu třicet? Nejvýš padesát, ale neptej se mě na to, já nevím.“ - „A jaké má zaměstnání?“ - „No dovol! Je dědic!“ Aneb když chce tatínek zaplácnout dluhy provdáním své dcery… Stejně jako v Pán a sluha se tu sešla dvojka Plachta/Krištof-Veselý, ale tady bohužel první jmenovaný nemá žádného pořádného nahrávače typu Trégla, navíc i v jeho případě šlo o 1 z jeho slabších rolí (ačkoliv pořád je Dubanský nejzábavnější postavou). A podobně to bylo i s dalšími, od těch spíš křečovitých, zoufale nevtipných (Speerger, Kohout) až k těm, kteří těch hluchých míst naštěstí moc nemají (Šlemrová, Svozilová). Humor a komika tak fungují jen občas, navíc je vše rozmělněno ve velkorysé stopáži, která je dána přidáním písniček (bez těch bych se já osobně obešel). Ve výsledku čistý průměr. „Ale víte, co bych udělala já, maminko?“ - „No co, rozběhla by ses mu naproti, pověsila se mu na krk a řekla tady mě máš, Jindřichu!“ - „A to se moc mýlíte, maminko. Ani bych mu ruku nepodala…možná.“ (01.12.2019)

Neodolatelný muzikál (komorník/ředitel penzionu Jindřich si odskakuje k hudebnímu nástroji a pěje, kdykoli to situace umožní) jasně ukazuje, že mezi společenskými kastami (ve filmu se vtipně mluví přímo o „buržoazních kruzích“) je nepřekročitelný rozdíl, bohatý se neomylně spáruje s bohatou a chudý s chudou (byť na ni může sednout štěstí v podobě stavebního losu). (10.08.2009)