Poslední mohykán

Výborná komédia o tom, ako napohľad drzý zať získal nielen dcéru, ale i priazeň despotického svokra a pomohol k jeho obratu.↵  Na rozdiel od väčšiny komédií z rovnakého obdobia ide o inteligentne zábavný kúsok, takže sa pobaví aj náročnejší divák, ktorý nie je rovesníkom účinkujúcich. Zásluhu na tom má jednak námet, ktorý bol výborne sfilmovaný - všetko do seba logicky zapadá a naväzuje - a druhak herecký koncert Jaroslava Marvana v dvojroli dvoch povahovo odlišných bratov. (28.12.2015)

Trošku upravený remake předválečného filmu s Hugo Haasem Poslední muž. Upřímně, ten Haasův despota se mi líbil scénáristicky i režijně víc, přestože i Mohykán je velmi dobrou podívanou. Na rozdíl od paňáci u Haase zde Marvan vytvořil klasickou dvojroli dvojčat, jejichž antagonistická povaha působí až příliš neuvěřitelně. Vstup Bořivoje do lví klece se ovšem stal filmovou klasikou, ačkoliv v tomto gagu moc realismu nevidím. Zvláště některé rodinné scény i samotný výkon despotického otce vyznívá mi u Posledního muže lépe. (04.11.2016)

Opravdu nádhera, velmi vtipná a lehce dojemná, s excelentním Marvanem. V dětství pro nás s bráchou název filmu reprezentoval pouzel Cooperův příběh o indiánech, takže jsme se jednou odpoledne těšili na jeho filmovou verzi, a byli tehdy nesmírně zklamáni. Jedna z úvodních ukázek otcovy "krutovlády", scéna věšení obrazu, mi ale v paměti od té doby zůstala. (02.06.2007)

"Zdenko, kdyby tě tatínek viděl, jak si tu klidně čteš, byl by oheň na střeše." "Oheň je u nás stejnak desetkrát za den. K nám by se hasiči najezdili." ____ Spíš než o celistvě kompaktní příběh jde spíš o velice kuriózní pásmo různorodých žoviálních grotesek, které mají jedno zásadní pojítko - a to božského Jaroslava Marvana, jehož ztvárnění pedantského otce a jeho optimistického bráchy (který nonšalantně ráčkuje) se může hrdě řadit na vrcholný piedestal dvojrolí. Samozřejmě, potenciál dané premisy šel využít lukrativněji - expozice je příliš dlouhá, a děj nabere na ženiálních komediálních obrátkách až v poslední třetině - jenže když vezmu principielně v potaz dobu vzniku (1947), lze to jakž takž odpustit. Vladimír Slavínský zde navíc akurátně vykreslil vzájemné vztahové peripetie, dílčí leitmotivy a rodinnou dysfunkčnost, která má nedílnou roli na finální pointě. To vše se posléze perfektně pojí do kultivované příručky k tomu, jak se fofrem dostat do Jedličkova sanatoria! .... VERDIKT: 8,5 lvích krotitelů z 10 (27.07.2020)

Popravdě jsem to chtěl vidět především kvůli Dagmar Frýbortové, která se mi moc líbila ve Čtrnáctém u stolu - mám rád usměvavé holky s takovým tím romantickým diblíkovstvím ve tváři. Každopádně mě film zaujal jak slušně rozehraným tématem (kde mi trochu vadilo, že se mohlo trošičku víc přitlačit na pilu a situaci víc v některých ohledech dohrát), tak skvělými a inteligentními dialogy, které dnes málokterý tvůrce dovede napsat, a samozřejmě i herectvím. Pánové Marvan a Hanus si své role vyloženě užívají a jejich rozmluva v pracovně, kde ing. Bečvář poprvé začne mluvit o chystané knize, je dokonalou ukázkou profesionálního herectví. Zajímavé je, že děj nelze předpokládat zcela dopředu (i když konec je zřejmý, protože o tragédii nejde), ale třeba scéna v cirkusu mne hodně dostala. Jen mne krapet mrzí, že tvůrci nepřiznaně vykradli Stephena Leacocka, resp. povídku Strýček Podger věší obraz, ale zase je to natočené daleko líp než pozdější přiznaná televizní verze s Františkem Filipovským. Jinak mi tahle verze přijde daleko líp poskládaná a sestavená, než ta s Hugo Haasem, Marvan se sem hodí daleko líp. A docela mě baví, že si film bere už tehdy ta různá nesmyslná hnutí za práva zvířat a naznačuje, kam členové podobných spolků patří. (26.02.2022)