Studentská máma

Slavínský je tradičním režisérem "slaďáků", tento je z nich jeden z nejvypečenějších. Dobrácká paní domácí, která se jako kvočna stará o svá kuřátka-studenty na bytě- ochraňuje je v dobrém i zlém a brání je do posledního dechu. Nekritický romantismus nazdobený porcí sentimentu a patosu s příměsí hysterické teatrálnosti by leckoho po pár minutách mohl odradit, a ten sladkobolný blábol by vypnul. Nějakým podivným způsobem však k tomu nedojde a divák u obrazovky zůstává. Dalo by se namítnout, že ty šťastné bytosti ve filmu jsou jen jednou z dalších forem biologických zbraní, ale přece jen tak jednoduše se to hodit přes palubu nedá. Několikrát jsem během filmu vykřikl : "Panebože, to už je fakt moc!", ale pak se zase uklidnil a dokoukal to. Je to zkrátka fraška, emocionální masakr, slzyždímající pervezita, divák při závěrečném happyendu zatíná pěsti, ale funguje to perfektně. 60% (05.06.2011)

Vadily mi dramatické výstupy herců (objetí, řev kdykoli někdo něco ne/udělá, slzy a emoce na pochodu, kdykoli se stane sebemenší pitomost) . Nicméně scéna Mirka v posteli na záčátku filmu mě nahodila a většinu vtipů jsem kvitoval s radostným přitakáváním. Rád si libuji ve slovních hříčkách a zajímavých (ba někdy až poetických) obratech a tento film mi umožnil spokojeně pomlaskávat. (16.01.2010)

K této komedii mám osobní vztah, protože jsem mezi studenty žila spoustu let. Role provozovatelky studentského privátního penzionu skvěle sedla „mamuši“ Antonii Nedošínské, která společně se strýčkem Pištěkem zachraňovala film po herecké stránce. Jejich osm ubytovaných studentů, vesměs začínajících hvězdiček svým sentimentálním, divadelním a prkenným herectvím sráželo komedii místy na úroveň parodie. Hlavní dějovou osnovou bylo řešení studentských problémů, jejich lásek, úspěchů, klopýtnutí i pádů. Přesto, že mezi studenty byl stejně jako dnes běžný vzorek populace od šprtů a dříčů až po povaleče a flamendry, drželi pospolu. Byli to hoši a dívky různých povah, ale v případě potřeby se dokázali semknout kolem „mamuše“, povzbuzovat se a pomáhat si navzájem. V současnosti se to jeví jako naivní, nereálné a příliš idealistické. To nemění nic na faktu, že i dnes by bylo fajn mít v době studií takovou bytnou a takové kamarády. (24.03.2016)

Kdo čte mé komentáře ví, že pro Antonii Nedošínskou mám letitou slabost a i slaboduché filmy s ní (což není tento!) mají vždy o * víc, než kdybych byla kritická. Když se k ní přidá „jinoch sotva pětašedesátiletý“ Theodor Pištěk, je o zábavu postaráno. Jen tu pubertu měli všichni nějak později než dnes. Přece jen šlo o vysokoškoláky. Takový privát by ovšem bral leckterý student dodnes. V rolích studentů skvěle zvolené typy, od šprtů přes flamendry až po vědce, povaleče a flinky, suchopárné slečny a diblíka. „Že by tady u nás někdo propad, to se ještě nestalo.“ Milující, laskavá, chápavá, to je mamuša Antonie Nedošínské, bojující a peroucí se za své studenty jako kvočna za ochmýřená kuřata. A když se studenti skládají na kamaráda, vždycky zatlačuji slzu do oka. Což se mi, nutno přiznat, stane do konce ještě několikrát. A pak mávám spolu s mamušou a Čeňkem odjíždějícím studentům. (27.09.2008)

Mám pocit, že Slavínský u některých svých filmů určitě nemyslel hlavou (ba ani rozkrokem) ale kolenem..U těchhle starých filmů jsem schopnej zkousnout všecko možný, ale takovouhle dávku přehrávání nemůžu vystát. Každou minutou někdo při sebemenší příčině vyjekne a začně nějakou ptákovinu neuvěřielně hrotit...velmi slabá chvilka jinak dobrého režiséra (16.01.2010)