Krajina s nábytkem

Vladimír Javorský a Yvetta Kornová, jak byli přirození. Úsměvný film, pokud je nějaký film přesnou kopií doby tak je to tento film. Místo internetu psaníčka, pošt´ák, který obštástnúje vdané paničky, v té době, když přišel študent do hospody tak na něj štamgasti udělali hušššš a valil do pryč. Dnes je to naopak, takový čtyřicátník už je v hospodě starý chlap. (18.10.2011)

Léto s Monikou po pozdně-socialisticku. Co mi nejvíc vadilo byla režie, která se chvílemi beznadějně klouzala ve směru budoucí seriálové produkce. Druhé, co mi hrozně vadilo byla hudba - Stravinskij říkával, že jazz je masturbace bez vyvrcholení. Viklického verze filmového socíkovského jazzu je navíc masturbace málo ztopořená. *** 3 a 1/2 za Markétu Fišerovou. (04.11.2013)

60% — Motiv muže, který sám vychovává dítě poté, co mu ho nechala na krku jeho matka, která si pak pro něj po čase „přijde“ a chce ho zpět, vzdáleně připomíná americký film Kramerová versus Kramer. Tady je však tím mužem sotva dospělý mladík, trochu lehkovážný student vysoké školy, který zatím hledá sám sebe. Starost o dítě i setkání s podivínským malířem mu pomůže si to v hlavě trochu srovnat. Působivý film. (21.12.2016)

Já ten film prostě miluju a už fuckticky hooodně dlouho. Kyslík je tu prostě úžasný i když co si budeme dámy povídat nikdy to nebyl idol žen, ale jako kámoše nebo náhradního tatínka by byl prostě ideál. Je to pohlazení po duši i přes hodně dramatické chvíle a kdo to nikdy nezažil ten možná nepochopí. Za mě naprosto srdečných 95% (03.12.2022)

Vladimír Javorský, při svádění Evy lehkomyslně rošťácký, v těžkých chvílích příběhu pak obyčejně lidský a naprosto přesvědčivý. Mistr Petr Čepek, coby malíř Douda, je zde samorost, malující opuštěné kusy nábytku uprostřed krajiny. I v krátkém čase, který zde dostal, nás zaujme, dojme i znepokojí, jako ostatně ve všech svých rolích. „To byla hrozně stydlivá holka. Musel jsem do ní nalít flašku rumu, než se svlíkla. Chceš ji?“ „Už ani ne...“ Ta chvíle, kdy matka opustí dítě a a Zdeněk se rozhoduje, co s kukaččím mládětem...  I po čtvrtstoletí, které uplynulo od zhlédnutí, si ten sice posmutnělý, ale nádherně lidský a dojímavý film můžu v hlavě zpaměti celý do puntíku převyprávět. Řekněte, kolik takových filmů člověk za život potká?  „Vždyť ani nejsi jeho táta.“ „Ne, to nejsem. Protože jsem jeho máma!“ (03.01.2013)