Obecná škola

Ako náhrada za učiteľku prichádza do školy energický vyslúžilý vojak Igor Hnízdo, ktorý aj na hodiny chodí s nabitou pištoľou. V očiach chalanov je zároveň ideálom aj tyranom. Samotný Eda si ale časom začína uvedomovať, že aj keď je jeho otecko len obyčajný priemerný človek, ktorý si počas vojny ani nevystrelil, možno, že by ako vzor mohol slúžiť lepšie. Moc sa tým ale nezaoberá. Keď je človeku desať, má totiž veľa iných starostí i problémov..Na český film celkom slušný scenár. (09.12.2012)

Marně hledám co tomuhle filmu vytknout. Na naše české poměry určitě jeden z nejlepších filmů naší kinematografie. V tehdejší době to byl určitě trhák, tomu pevně věřím. V dnešní době to není až tak o moc horší. Dřívě prostě obecně vznikaly lepší filmy. Přesto plné hodnocení dát nemohu, neboť mě to nechalo tak nějak citově nepřítomného, asi proto, že jsem tehdejší dobu nezažil. Kouká se na to pěkně a ani mi zde nevadí, že na to koukám poněkolikáté. Zkrátko u tohohle filmu by se daly použít slova ,, česká klasika´´. * * * * (05.06.2011)

Už v prvních okamžicích je na zlatem zalitých záběrech vidět, že Svěrákova Obecná škola je menzelovštější, než pan Menzel sám. Jeho herecké cameo je geniální a určitě to není náhoda. Nevím proč, ale při pohledu na čůrky na záchodcích, jsem si vzpomněl na nejrozkošnější menzelovskou scénu s pivem (Postřižiny). Ovšem během filmu jsem viděl i jiné asociace. Při jízdě na kolech s miminem - E. T. (i s hudbou); pohled dětí za sklem školního okna, na němž se odráží zlatavé slunce - Říše slunce (čili další Spielberg). Na leteckých záběrech na lokomotivu jsou vidět menší zkušenosti a malý rozpočet (nebylo k dispozici patřičné technické vybavení - si troufám tvrdit), ale zde bych se svými postřehy skončil. Svěrákovský příběh je to nádherný. Dvojsmysl se čmelákem a květinkou jsem pochopil až dnes a stal se mojí novou nejoblíbenější scénou. PS: Už se těším na Vratné lahve. (27.01.2007)

Třetí republika, období mezi nacistickou okupací a únorovým pučem, je velkou uměleckou výzvou a šancí zároveň. Z dosavadní tvorby se toho dochovalo minimum - v podstatě některé filmy končících čtyřicátých let a pak ideologické krváky komunistické éry či kontroverzní televizní seriály typu LET PŘELOMU. Skutečná atmosféra, hřejivost iluzí i nadějí té doby, zůstávala mimo pozornost. Je velkou zásluhou Svěrákových, že z příběhu své rodinné ságy dokázali doslova vypreparovat právě onu atmosféru, která tolik připomíná památný rok osmašedesátý. Jde tedy o příběh let čtyřicátých - a nikoliv padesátých, jak tu také někdo napsal - a to o děj z rané fáze té doby, v níž jsou trvalou součástí dětského světa živé vzpomínky na poslední dny německé okupace (tábor na Bohdalci, neklame-li mne paměť) a také na nástup rychle obměňovaných nových učitelů do postupně se obrozujícího školství znovuvzkříšené republiky. OBECNÁ ŠKOLA svou jedinečnost ovšem nezakládá na kronikářském pojetí této doby. Přetavené vzpomínky Svěráka staršího jsou vlastně srovnáním dvou mužských typů - exhibicionistického svůdníka a sukničkáře Hnízda (současně ovšem skvělého bohem nadaného pedagoga) a navenek nenápadného, na první pohled až přihlouple naivního a ústupného Svěrákova otce a režisérova děda. Tato mužná verze BABIČKY Boženy Němcové postupně krok za krokem v lyricky pojatém ději filmu usvědčuje domnělého hrdinu ze lži a skrývané zbabělosti, zatímco nenápadný pozitivní tatínek se neustále posouvá vpřed - až do role Svěrákovy životní inspirace, jíž se tento skvělý herec a nápaditý slovesný tvůrce nikdy nezpronevěřil (titulní postava VRATNÝCH LAHVÍ je se světem ŠKOLY až geneticky propojena). Libuše Šafránková, jedna z nejnadanějších českých hereček střední generace, se tehdy postupně přehrávala z dívčích a princezních rolí do divadelního světa žen střední generace. Její jímavá maminka, která - byť na okamžik - podlehne svodům Hnízdovy papírové svůdnosti, je stejně lidsky bohatou a krásnou osobností jako její manžel. Zhlédnout OBECNOU ŠKOLU tak znamená nejen důvěrně poznat naivně ušlechtilou část života Třetí republiky, ale i pochopit tajemnou laboratoř něžného svěrákovského mužství. Toho mužství, jehož slovy bez přestání již páté desetiletí prochvívá jinošský van stříbrného větru měsíce nad řekou, která zvoní do nočního ticha hukotem svého splavu. Mužství, bez něhož by život nejen ženský, ale vůbec lidský byl o tolik chudší a šedší. (02.12.2008)

Jan Svěrák sentimentem nešetří, ale je nadmíru sympatický ve výpovědi. Narozdíl od pozdějšího brnkání na citlivé struny v Obecné škole dokázal nenuceně probudit nostalgii a soucit asi v každém z nás, i když mu je jednání postav a prostředí cizí. A ani s tím bych to příliš vážně neviděl - pro Svěráka je dané období jen kulisou, stejný apel by mohl vytesat kdekoliv. (18.03.2006)