Dealer

Drsný časy ve špinavých ulicích po Dánsku. Až příliš dlouho se téměř "nic" neděje, sledujeme týden života pouličního gangstera dealujícího drogy. Nakonec se však přeci jen něco semele a když se začně srát, tak pořádně! Jeden nepovedený "deal" následuje druhý, mafie je neúprosná, pravidla neznají bratra a náš hrdina směřuje pomalu ale jistě do pekel. Atmosféra měla nejspíš navodit pocit bezvýchodnosti a deprese, drsnou stylizaci podtrhuje pár brutálních scén, ale výsledek není ani tak příliš působivý. Charaktery nepůsobí zrovna dvakrát zajímavě, či prokresleně, film je v konečném důsledku veskrze prostý... Za mě nic moc. 5/10 (06.06.2013)

„Když přijdu, není doma nebo říká, že příště.“ - „Musíš je sledovat 24 hodin denně. A furt jim to připomínat. Jako ten Turek. Udělal chybu, že Milovi dlužil 30 táců. Musel jsem tam jít. Nejdřív jsem ho slušně požádal. Nakonec jsem na něj musel s nožem. Bodnul jsem ho do kolena. Bodnul jsem ho a celý koleno mu vypadlo. Často si říkám, že bych radši dělal něco jinýho.“ Jenže zatím Radovan ubližuje lidem, co neplatí, a Frankův dluh se prohlubuje…Hlavní hrdinové Frank a Tonny, okázale primitivní frajírci, si žijí vcelku bezstarostný život z prodeje drog. Ale jak se říká, s jídlem roste chuť. A divák tuší, že se těm 2 může snadno stát, že si ukrojí až příliš velký krajíc. Což se díky školácké chybě potvrdí. Film pak dostane novou šťávu, postupně nabírá solidní grády a stejně tak začne přibývat napětí. A mohlo by ho být ještě víc, kdyby divák k hlavním hrdinům cítil o něco větší sounáležitost, což není tak snadné. Naštěstí Bodnia i Mikkelsen jsou ve svých rolích dost odzbrojující. Otevřený konec navíc nabízí příslib v podobě pokračování, 1. dílu dám slušné 4*. (10.09.2014)

Podobně jako na většině dánských filmů natočených po roce 1995 lze i na Pusherovi pozorovat jistý vliv Dogmy 95. Není totiž obrazově ani příběhově stylizovaný, nesnaží se zapadat do předem připravené žánrové škatulky, nechce působit dojmem, že je prodej kokainu neskutečně cool. Tento náhled na sedm dní v životě dealera Franka zkrátka více než Scarface připomíná dokument natočený v jedné z dánských ulic. A jako takový nabízí skvělé herecké výkony (třeba Thomas Bo Larsen je ve své krátké scéně feťáka, který dluží 50,000 skvělý) a působí nesmírně realisticky, nelítostně a civilně. Mému srdci je však, narozdíl od sociálnějšího pokračování, z čistě subjektivních důvodů lehce vzdálený. (21.07.2012)

Drsné. Syrové. Nemilosrdní. Sehrané a snímané se silnou dávkou autenticity. Ufff... Někteří severští filmaři se vážně s ničím nepářou, jak to vidět i zde. Od počátku jsem byl vtažen do realistické atmosféry dosažené ruční kamerou a zároveň atraktivního dění s neustálým napětím. Ač ono napětí zde někdy nevychází přímo z gradaci zápletky, prakticky neustále se odvíjí z depresivních pocitů, věčné nervozity a strastiplných situací hlavního antihrdiny Franka. Z počátečního nadšení ze skvělého a hutného thrilleru jsem se postupně dostával do fáze menšího šoku a pocitů odpudivosti z vybraných scén či nekonečných dialogů o pervezních koníčcích dealerů, aby mě film v závěrečné třetině hodil do totální úzkosti a stále závratněji zesiloval skličující depresi. Děsivý obraz společnosti v partě mužů, kteří veškerý smysl života zúžili na drogy, prachy, mejdan a sex, propolouvá v obraz psychologický s ukázkou pravidelné destruktivní proměny člověka uprostřed pasti drogového podsvětí, zčásti v cynickou zrůdu, zčásti v oběť marně toužící po úniku. Dodávám, že rovněž snadného úniku nebylo ani pro mě, když mě film po celý čas tak pohltil a vkrádal se mi pod kůži daleko víc, než bych si vzhledem k tématu přál. V posledních 15ti minutách se celý ten kruh úzkosti, cyklicky nekonečných dluhů a problémů a vrcholící brutality roztočil tak závratně, že jsem raději začal občas koukat po bytě i mimo obrazovku, abych u toho úplně nesešílel. Kim Bodnia, kterého jsem viděl teprve podruhé (po komedii V Číně jedí psy), ztvárnil ústřední roli excelentně a zároveň v sobě má charisma, kterým dokáže film táhnout. Za tak pohltivý sugestivní zážitek a zajímavě ztvárněnou hlavní postavu, která ve mě budila už z podstaty odpor, ale občas i sympatie a jindy až lítost, hodnotím film i přes kus hořkosti pozitivně. [85%] (07.11.2022)

Hledání rytmu a rukopisu v dlouhých kontaktních detailech a (zřejmě) zčásti improvizovaných dialozích dvojice delikventů. Ve druhé části, kdy film opustí model buddy movie a začne sledovat výhradně zoufalý boj Franka o přežití se v neonovém světle nočních klubů a barů rodí Refnova záliba v estetizaci brutality a morálně pochybných postav. Zatímco zpočátku se klasická rudá a fialová světla nepoužívají zásadně příznakově, skvostná závěrečná sekvence rodí režiséra, který svoje hrdiny používá jako projekční plátna svých brutálních vizí. Film na pomezí amatérské kinematografie, zbytkových vlivů Dogma 95 a probouzejícího se vizuálního mostra. (26.10.2010)