Ukradené polibky

Truffaut a jeho dvorní herec Jean - Pierre Léaud se znovu vracejí k postavě Antonia Doinela, tentokrát ve věku 24 let. Na snímku je hodně hmatatelné, že byl natočen stylem pospojovaných povídek s velkou dávkou improvizace (samotný Léaud, homosexuál, zubař). Sám Truffaut očekával, že Ukradené polibky budou jen jakýmsi komerčním projektem pro jeho další tvorbu, paradoxně se však staly jednou z jeho nejoceňovanějších děl. Pro mě osobně jsou Ukradené polibky moc příjemnou romantickou komedií, ve které se najdou jak vtipné, tak milé, tak i romantické scény, pro, které má Truffaut jednoznačně oko. Jediné co sem tam vadí je neprovázanost jednotlivých událostí (dalo by se říct scén) což je ale způsobeno právě stylem pospojovaných povídek. Každopádně snímek stojící za to.. Like Hitler (08.06.2009)

Takový pohodový filmeček. Od Françoise Truffauta jeden z těch, kterým jakoby slavný režisér ani nic hlubšího moc nesděloval, jen prostě bavil diváka na téměř klasický způsob, tedy příběhem se zajímavými postavami a někdy i nečekaným vyústěním... a mě ty trampoty jednoho mladého smolaře, který za krátkou dobu vystřídal tolik různých povolání, zapletl se s nejrůznějšími lidi včetně záhadného kouzelníka i úchylného slídila a přitom se přepotácel řadou zkušeností i trapasů, většinou hodně bavilo sledovat. Jen by mě možná více zajímalo, jak se Antoine po nezdarech v obchodě s obuví dostal z ničeho nic k opravování televizorů, dokonce jako soukromník s vlastním vozem, jak začal vůbec technice rozumět a čím si prošel, než mu vůz a nářadí vůbec svěřili... Ovšem náhled do profese soukromého detektiva a úřadu s detektivním podnikem je zde nesmírně zábavný a poutavý, hodně se mi líbila scéna s Michaelem Lonsdalem coby podivným klientem a také postava starého šéfa. O něco méně mě braly některé delší romantické scény, ale na poutavosti filmu a celkové atmosféře ani těmi Truffat naštěstí moc neubral. Celý film vyniká příjemný kouzlem, nenuceným humorem a přirozeným výkonem Jeana-Pierra Léauda. Spokojenost. [80%] (07.01.2023)

Vďaka tomuto filmu a Strieľajte na pianistu som sa zoznámil kedysi s tvorbou Truffauta. Dávali ich niekedy pred ôsmimi rokmi na stv 2 v rámci filmového klubu. Stal som sa vďaka nim jeho miernym fanúšikom, očakávajúcim, ako budú na mňa pôsobiť jeho ďalšie diela. Niekedy ma potešil, inokedy sklamal. Odvtedy som tento film v tv nezaregistroval, tak ak ho niekedy znova pustia, napíšem viac aj k jeho deju, z ktorého si pamätám iba jeho hlavnú kostru a myšlienku. (19.07.2012)

Neskutečně pozitivní snímek, který trpí poměrně slabší první polovinou. Ta sama o sobě postrádá dramatičtější i humornější náboj a spíše jen sekunduje, připravuje půdu chcete-li, geniálnímu druhému dějství. To je mixem romantiky, komedie i dramatu a i když nemám rád fráze jako jsou – film, který pohladil po duši – tak mě v tomto případě nic lepšího nenapadá. Kdo by nechtěl být soukromým detektivem a prožít románek s dinosaurovou ženou na pozadí teatrálního případu. A navíc ten geniální vtípek s testem uchazečů o práci. Takhle umí balit boty kdekdo.....Film, který je věnovaný francouzskému filmovému archivu dokáže zaujmout prakticky stejně, jako cokoliv jiného od jednoho extrémně nadaného režiséra. (26.03.2005)

Další díl série o Antoinu Doinelovi je milým snímkem o lásce a hledání vlastního uplatnění ve společnosti. Není tak dojemný jako Nikdo mě nemá rád, skýtá však mnohem víc humorných situací. Postava Doinela se za ten čas, který uběhl od prvního dílu (dá-li se o prvním dílu hovořit) značně změnila. Není to už člověk tápající ve světě, který mu podráží nohy. Je to člověk, který si na svou situaci zvykl, který se své trampoty rozhodl řešit s lehkou hlavou, bez zbytečných zklamání. To se odráží i do celkového vyznění snímku. Je to film, který vám zlepší náladu. (10.11.2004)