Nikdo mě nemá rád

Filmů o tom, jak dospělí nechápou své děti, a naopak, vzniklo hodně. Málokterý film o generačním nepochopení byl ale „napsán“ s takovým pochopením pro mladé uličníky (snad ještě Truffautovi krátkometrážní Uličníci a Vigova Trojka z mravů, která je v Nikdo mne nemá rád přímo citována) a zřejmě žádný nebyl zároveň tak krásným pajánem na film a jeho „únikové“ využití. Scéna, kdy se Antoine ve velkém otáčivém bubnu (ne náhodou připomínajícím zoetrop) odpoutává od země, potažmo od reality, musí dojmout každého cinefila (pro jehož potěchu je ve filmu dále třeba cameo Jeanne Moreau jako dámy s psíkem). ___ Skutečnost, že sám Truffaut za své rošťárny strávil část dětství v pasťáku, činí z Les Quatre cents coups (část idiomu, který by se dal volně přeložit jako „dělat neplechu“) snímek velmi osobního charakteru a psychoterapeutického významu. Stejně jako Antoine, taký malý Francois utíkal z dishamornického rodinného prostředí k filmům a literatuře. Není divu, že se později tak rád označoval za adoptovaného syna Andrého Bazina (jemuž je film dedikován), který ho zachránil před vojenským vězením, kam byl anti-autoritářsky smýšlející Truffaut zavřen za dezerci. ___ Svého biologického otce Truffaut ani nikdy nepoznal, a příběh filmu je hledáním chybějící autority, člověka, který by pro chlapce měl pochopení a kterého by si chlapec sám mohl vážit. Matka, s níž chlapce pojí oidipovské pouto, projevuje více citové vřelosti k milenci. Podváděný otec si zase nedokáže zjednat pořádek a prosadit vlastní názor. ___ Stejně jako nejsou postavy dospělých jednorozměrnými karikaturami, ani pochopení pro protagonistu u Truffauta nesklouzává k nekritické sentimentalitě. Antoine není bez viny, jak dobře osvětlují jeho odpovědi během rozhovoru s psycholožkou. Romantizující není ani styl filmu. Kompozice záběrů na jednu stranu vyniká důslednou promyšleností (střídání stísněných interiérů a osvobozujících exteriérů podtrhuje širokoúhlý formát Dyaliscope), snímání všedních denních úkonů zároveň připomíná neorealistickou snahu o bezprostřední zachycení přítomného okamžiku. Výsledek je především pravdivý. 85% Zajímavé komentáře: sportovec, Radko, Jeanne, gudaulin, Ligter, MarekT (01.07.2013)

Aneb jak vychovat malého nihilistu. Truffaut báječně zobrazuje bezútěšnost pocitů malého chlapce, který cítí, že krom jednoho kamaráda, ho nikdo nemá rád. Jenže je tu malé ne nevýznamné jenže. Jako obžaloba systému, nefungují rodiny, bezcitného soudnictví a tuposti policie film funguje dobře. Ale Antoine je mi úplně jedno, nelituji ho, není mi sympatický, ani mi není protivný, zkrátka je mi jedno. A lo by mi asi po hodině a půl prožité ve společné místnosti neměl být. (24.06.2011)

Malý Antoine - Jean Pierre Léaud - mi byl víc než srozumitelný, pochopitelný, sympatický a svým způsobem i milý, rošťáctví a rebelie mu koukala z očí. Dospívání je složité období samo o sobě a když takový pulec nemá zázemí, oporu, rádce, průvodce, pere se s tím vším dost těžko. Kladně hodnotím i to, že tvůrce netlačí na pilu, podává to způsobem mně lehce stravitelným, přestože hořkým soustem. Krásná, leč trpká záležitost. (14.06.2019)

Francouzská nová vlna v plné parádě - autobiografické prvky a Truffautovy životní zkušenosti, melancholická kamera snímající bezútěšné pařížské uličky, pronikavý cit pro správnou kompozici, dětské pudy a jemný humor. Přestože hlavní hrdina není zrovna ztělesněním sympatie a chová se jako rozmachaný spratek, přece jeho potřebám rozumíme a zajímá nás, jak se jeho osud dále vyvine. Přišlo mi sice, že se Truffaut chvílemi utápí v symbolizování a vlastních ambicích a příběh tak působí trochu zdlouhavě, ale jeho sdělení a vizuální krása tím spíše nabývá zásadních a po zásluze významných hodnot... (02.02.2016)

V prvním díle budoucí léaudovské pentalogie Truffaut s brilancí zralého umělce čistou filmovou řečí jakoby protokolu rýsuje obraz ne fungující rodiny, které zbývá čas na vše, s výjimkou problematického chlapce, který opravdu "roste jak dříví v lese". Mechanismus jeho neodvratného sociálního propadu působí až osudově a děsivě. Konec rozhodně není katastrofou; "pouze" je zřejmé, že máme co do činění s jinochem, který nebude prost asocializací po zbytek svého života. Koukolíkovský deprivant - ani hrubián, ani prvoplánový psychopat a tím méně infantil - stojí před námi v celé své mokvavé sociální nahotě a obnaženosti. Víc než hněv budí soucit a lítost. Do jisté míry. Za ní nastupuje neodvratná tvrdost. Tvrdost, která opravdu nic neřeší. Mladík se změnil. Už není zajatcem upjatých iniciačních obřadů minulého století. Osvobozen je však až příliš. Stejně jako naše doba. Osvobozen až k bezmezné neodpovědnosti. Tehdy jako dnes je typ, který ztělesňuje, už ne výjimečný, ale také v podstatě ještě ne převládající. Zlatá mládež tehdy začínala. Nepostřehnutelně. Krůček po krůčku stoupala k zářivým stupňům své nicneřešící sebestřednosti. V NIKDO MNE NEMÁ RÁD stojíme na počátku toho neradostného pohybu. (30.12.2007)