Posedlost

Posedlost je exemplárním příkladem zrodu neorealistického proudu, jenž razantně rozvířil poněkud skomírající italskou kinematografii. Jako protiklad k snobským příběhům z exkluzivních prostředí nastolil zájem o svízelnou realitu včetně veškerých negativ s ní souvisejících. Sociální problémy (nespravedlnost) začínají hrát výraznou roli a strohé dokumentární snímání jen zveličuje razantnost a palčivost poválečné italské společnosti. V Posedlosti, která vznikala ještě za fašistické diktatury, jsou základní neorealistické rysy (hlavně symbióza exteriérů s konáním postav) kombinovány s psychologickým dramatem milostného trojlístku. Visconti umně a novátorsky pracuje s výrazovými prostředky (hra mimiky, rafinované osvětlení..), díky čemuž si Ossessione i po šedesáti letech udržuje výsadní postavení ve světové kinematografii. (10.10.2005)

Dramatický príbeh milostného trojuholníka bol stvárnený v kinematografii veľakrát. Viscontiho reálne prostredie s temným chovaním hlavných aktérov, dokonalou atmosférou príbehu zvýrazňujúcou až agresívnou hudbou Giuseppeho Rosatiho ma zaujalo. Dokonca mi nevadila ani nezvyčajná dĺžka filmu, naopak, postavy boli aspoň vykreslené do detailov. (01.03.2007)

Na to, čo sa vo filme a v hlavách a srdciach postáv odohráva, je Posadnutosť príliš chladná a odťažitá. Čo by nebolo od veci, ak by sa nejednalo o film taliansky. Padne zopár faciek, ale aj tie pôsobia ako nacvičené facky hercov a talianski milenci tu ani nehádžu po sebe riad, čo je proste v tejto časti zemegule nepravdepodobné. Román som nečítal a ani som si už nepamätal tento omletý príbeh (Jacka a Anjelicu som videl cca 20 rokov dozadu), takže dejové zvraty boli pre mňa dejovými zvratmi. Som zvedavý na ďalšie verzie a k tomu záveru len toľko, že za prvé by mi asi aj v románe vadil ako vykonštruovaný a Visconti tu z hlavných postáv urobil jednoducho nepozorných debilov. (12.10.2015)

Akurát len včera som mimochodom videl práve posledný [priemerný] Viscontiho, aristokratický titul: Nevinný, zatiaľ čo zrovna dnes, zase úplne ten otvárací, debutantský, a k tomu i neorealistický, a patriaci k vôbec tomu najlepšiemu, čo tento režisér počas svojej kariéry inak vytvoril, a konečne som tentoraz z mojej strany udelil i maximálne hodnotenie v podobe 5* • Autor započal národné filmové hnutie: TALIANSKY NEOREALIZMUS, ktorý sa stal v podstate takým »odrazovým mostíkom« pre nasledujúcich režisérov, akými sú: R. Rossellini, V. De Sica, G. Santis a ďalší. • Príbeh bol síce [teda aspoň zo začiatku to tak i vyzeralo] celkom láskyplne prostý, no zároveň [naprieč ďalšími pridanými scénami] i pomerne dosť rozvinutý, a to konkrétne s následne aj «pridanými hodnotami» v podobe spracovania rozšíreného scenára + revolučné prvky - extra naviac, k čomu sa snáď automaticky postupne pridávali i ďalšie kľúčové postavy, ak avšak nepočítam tie naprosto zásadné v podobách: Gina & Giovanny, ktorí sa do seba tak mimoriadne zamilovali, že dokonca za sebou zanechali i menšiu spúšť; skrátka v tomto prípade sa dostavila LÁSKA na prvý pohľad, pretože akonáhle automechanik Gino Costa, vkročil do tohto výčapu, tak si proste nemohol nevšimnúť tu prítomnú vydatú kuchárku Giovannu Braganovú  [viac-menej skôr akúsi slúžku] za majiteľa Giuseppeho Bragana, ktorý, zdá sa, hádam [od]teraz naplno stál týmto milencom v ceste, z čoho sa vzápätí vytváral i akýsi »americký bratanec« podoby FILMU - NOIR; inými slovami povedané, debutant na poli hraného, celovečerného filmu, voľne vychádzal z kriminálneho románu: The Postman Always Rings Twice od am. spisovateľa Jamesa M. Caina, k čomu potom šikovným spôsobom prispôsoboval i chod jednotlivých scén... • A k samotnej dokonalosti tomuto titulu podľa mňa ani príliš veľa tak nechýbalo. (01.12.2023)

Nečetl jsem Cainovu literární předlohu Pošťák zvoní vždycky dvakrát, ale přesto mám pocit, jako by stejnojmenný film s Jackem Nicholsonem a Jessicou Langovou byl o dost lepší. Pravda ale je, že Visconti se Cainovou knihou inspiroval jen volně. Vášeň dvou mladých lidí, zaměněná za lásku, přerůstající v posedlost, zoufalé odmítání a vyhrožování, to nemůže přinést nic dobrého, jak ostatně dokazuje tragické finále, k němuž vše neodvratně směřuje. To vše v neorealistickém hávu. Možná chvílemi poněkud rozvleké, ale rozhodně ne nudné. (28.10.2006)