Rocco a jeho bratři

Celkom zaujímavý rodinný príbeh, aj keď miestami bolo konanie postav dosť nepochopiteľné, obzvlášť Rocca a Simoneho. Čo ma však odradilo dať vyššie hodnotenie, boli až prehnané teatrálne výstupy väčšiny zúčastnených hercov. Síce to tak trochu patrí k starším talianskym filmom, no pri scéne v byte 10 minút pred koncom, keď každý kričí a reve, som už mal toho dosť. Inak tu ale bola najteatrálnejšia a teda aj najtalianskejšia prekvapujúco Annie Girardot, pri ktorej som tiež občas nevedel, či sa smiať. (01.08.2015)

Může to být, jak chce oslavované dílo, ale pro mě je to prostě moc zdlouhavé a ano, v některých momentech až tak neskutečně teatrální, že to je prostě směšné. Ani to finální zabití není nijak moc dobře natočeno. On neorealismus není podle všeho nutně realismus. Zajímavé postavy možná, ale neoslnily mě natolik, abych jim propadl a zajímal se o jejich osudy. (24.03.2015)

Čerstvě napadaný, bělounký sníh jako symbol počáteční nevinnosti. Idyla spojená s očekáváním lepší budoucnosti se však záhy rozplyne v sociální drama, které je stejně silné jako vůle Jihoitalů udržet svou rodinu za každou cenu pohromadě. Stůj co stůj. Láska, vlastní obětování, zrada ani smrt nesmí stát v jejich trnité cestě. Neboť rodinná soudržnost musí být nepoddajná a s její intenzitou svítá i nová naděje. (10.10.2011)

Nástrahy velkoměsta jsou nevyzpytatelné. Jednomu bratrovi můžou prachy, chlast a děvky zničit slibnou kariéru, život i charakter, u druhého se může naopak projevit jeho gigantický altruismus, který však s sebou paradoxně nakonec přináší sebedestrukci a více zla než užitku (ne nadarmo všichni starověcí a středověcí světci končí ukřižovaní/ rozčtvrcení/ bez hlavy atd.). Samotný závěr filmu však nepatří ani jednomu z nich ( i přes tragické vyvrcholení jejich milostného trojúhelníku), ale nenápadnému bratrovi vzadu, jež byl do té doby asi nejnevýraznější figurou celého dramatu. Právě on nese poselství, které bylo pro tehdejší Itálii v jejích těžkých poválečných "neo-realistických" časech velmi užitečné - zůstat u poctivé práce, nevymýšlet riskantní pokusy na zbohatnutí, neztratit vůli a naději, nezapomínat na rodinu, zatnout zuby a čekat až přijde ten lepší svět. (12.06.2012)

Mohlo to být skvělé neorealistické drama podepřené přítomností velkých hvězd filmového plátna v čele a Alainem Delonem. Mohlo divákovi přiblížit rozdíl mezi životním stylem na italském venkově a v průmyslovém velkoměstě a zároveň i kontrast mezi hodnotovým žebříčkem obyvatel konzervativního italského jihu a liberálním pohledem na svět seveřanů. Ano, mohlo, kdyby ho Visconti neutopil v sentimentu, přehrávání a odporně melodramatické břečce. Zajímalo by mě, jak to skutečně je s tím italským temperamentem. Viděl jsem totiž řadu italských filmů, kde se postavy chovaly civilně a v rozporu s běžnými stereotypy, které míváme o horkokrevných Italech. Tady v chování postav nacházím podivnou afektovanost a přepjatost, ostatně podobný problém mám u historických snímků Akira Kurosawy. Tam, kde snímek měl a chtěl emočně vyvrcholit, tedy konforntací Simona a Nadi, na mě přehrávání herců působilo natolik rušivě, že veškerý dojem byl v háji. Neodpustím si tradiční výpad proti Viscontiho opakovanému nešvaru, tedy tříhodinové stopáži. I zde se daly použít nůžky, a to vícekrát. Nesouhlasím ani s Viscontiho idealizací a uctíváním "nezkaženého" venkova založeného na tradici a rodinných vazbách, který staví proti městskému stylu života. Obhajoba svérázně pojaté cti, morálky a rodinné soudržnosti je totiž důvodem, proč se dodneška tak daří mafii a jejím regionálním mutacím, klientelismu a korupci v Itálii. Celkový dojem: 45 %. Opět jsi mě, Luchino, nepotěšil. Ani já tě nepotěším... Ale neboj, už to bylo vážně naposledy. (13.05.2017)