Rocco e i suoi fratelli
Rocco et ses frères
Rocco and His Brothers
Rocco a jeho bratia
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrají:
Alain Delon, Renato Salvatori, Annie Girardot, Katina Paxinou, Alessandra Panaro, Spiros Focás, Max Cartier, Corrado Pani, Claudia Mori, Adriana Asti (více)Obsahy(1)
Italský film vynikajícího režiséra Luchina Viscontiho Rocco a jeho bratři patří k stěžejním dílům současné světové kinematografie. Je to film hluboce lidský. Vypráví o osudech pěti bratří, kteří přicházejí z venkova do velkého města hledat obživu. Visconti mistrovsky vykreslil jednotlivé charaktery. Dobrý až neskutečně dobrý Rocco nelituje ani největší obětí pro svého bezcharakterního bratra Simona: vzdá se lásky, přijme na sebe téměř neúnosné finanční závazky a nakonec se pokouší krýt Simona před policií, třebaže ví, že je vrahem dívky, kterou miloval. Je někdy až těžké pochopit takovou bratrskou lásku. Proto je divákům nejbližší z bratří mladý Ciro, jdoucí cílevědomě za správnou představou poctivého života. V jeho závěrečných slovech vidíme poslání filmu: lidé musí znát a plnit své povinnosti. Kdo se jim zpronevěří, sám se vyloučí z lidské společnosti, jako právě Simon. A poctiví lidé nemohou ztratit víru, že nový svět bude lepší. Porota benátského bienále 1960 jej vyznamenala Zvláštní cenou a současně získal cenu FIPRESCI. Na XII. FFP 1961 byl film poctěn cenou v kategorii filmů bojujících za sociální pokrok. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (76)
Opět jsem byl pokořen mým dlouholetým úhlavním nepřítelem, který na mě číhá ve filmových klubech a na postech různých žebříčků "nej" - italským neorealismem. Základní kostra příběhu je zajímavá, Delon a Girardotová excelují, celkový dojem mi ale jako vždy ubily scénky z rodinného života plné ječení, pošťuchování a zalamování rukama. Jako kniha by to bylo skvostné, v podání groteskní partičky afektovaných Jižanů se to ale dalo snést jen stěží. ()
Těchto několik listů z kroniky běžné italské rodiny mne k sobě připoutalo tím, jak se v nich propracovávají (imaginativně, psychologicky i kompozičně) jejich základní duchovní motivy (sebeobětování, odpuštění a láska). Viscontimu se podařilo nahlédnout je panoramaticky, v jejich odvěkosti (posilované biblickými aluzemi) i detailně v jejich mnohotvářnosti (např. oběť Rocca a oběť Nadi nejsou identické, byť v obou případech je ničícím nástrojem Roccův bratr Simone a u obou obětujících se se utvářejí figurální paralely s Ježíšem Kristem, z nichž ta Nadina, jejíž smrt je dokonanou pomstou – doslovná, s rozpaženýma rukama – je vědomou parafrází Ukřižování, navozující atmosféru žaloby a připomínající její předešlé „magdalenské“ pokání). Visconti v naturalistickém pohledu na proměňování (venkovských) charakterů vlivem velkoměsta tedy neustává na zobrazování městského patologična, ale podřazuje jeho chaos duchovním vlnám, povstávajícím v nitrech lidí. ()
Čistá ambivalencia. Ten film krásne a kultovo vyzerá. Visconti bol geniálny režisér, pokiaľ išlo o stavbu scény, výtvarnú stránku, kameru a hudbu. Ale tie postavy! Nevýrazný Rocco a jeho rodina: Dvaja bratia do počtu a jeden psychopatický idiot, ich spoločná štetka a fanatická mater. Jediná normálna postava bola Cardinale, pretože o nej nič nevieme. Všetko je krásne a čiernobiele, až pokým nedojde na vyhrotený okamžik, ktorý je vždy teatrálny a smiešny. Snažil som sa to vstrebať, ale v klúčových momentoch som sa skrátka smial. Zapamätám si scénu budenia synov kvôli snehu a hľadaniu práce, a potom exteriérové scény a celky. Lenže ten film trval tri hodiny. ()
Na tuhle frescu maestra Viscontiho jsem dlouho čekal a možná proto nebyl výsledný dojem tak oslnivý. Ovšem příběh je to ucelený, sevřený s řadou zajímavých postav: Rocco, Simone, matka rodu. Hodně mě překvapila role Annie Girardot. Místy je to herectví až ( italsky ) afektovaný, přesto jistě film hodný shlédnutí! 51. KVIFF ()
Rocco e i suoi Fratelli je dalsim ultimativnym talianskym filmom ovplyvnenym neorealizmom. Vo filmoch Viscontiho /Posedlost 1943 a Belissima 1952/ je castym motivom smrt a zanik. Ci uz smrt jednotlivca a jeho zanik alebo zanik spolocenskeho systemu a hodnot. Toto je pritomne aj vo filme Rocco e i Suoi Fratelli. Krasne je podany pribeh 5 surodencov a ako je u Viscontiho zvykom, majstrovsky su vykreslene charaktery postav. V jednej z postav sa predstavil aj mlady Alain Delon, ktory mal tento film ako prvy uspesny snimok na konte - hlavne po Delonovych hrozach z 50. rokov Quand la femme s´en mele 1957 a Sois Belle et Tais -Toi 1958. Konecne po dlhom case na Delonovom ucte pribudol kvalitny film zrucneho rezisera Viscontiho. V suvislosti s jeho postavou neskutocneho dobraka ma akosi napadla myslienka o tom, ze jeho dobrota sa mohla obratit proti nemu, lebo totiz - Cesta do pekla je lemovana najlepsimi umyslami. Okrem Delona sa predstavili aj dalsi herci, konkretne Renato Salvatori /Horalka 1960/ a Annie Girardot /Maigret Klade Past 1958 s Jeanom Gabinom/. Naspat vsak k filmu. Taliansky neorealizmus som mal moznost spoznat uz cez Felliniho kultovy film La strada 1954, vtedy mi neorealizmus nevadil, ale ani ma neoslovil. Tento film Rocco e i Suoi Fratelli je mojim druhym neorealistickym filmom. Predchadzajuce Viscontiho diela - najma Posedlost z 1943 roku a Bellissimu z 1952 roku som este nevidel, ale mozno sa niekedy aj k nim dopracujem. Sympaticky je vo filme aj pokus o vykreslenie stahovania sa jednej talianskej rodiny z polnohospodarskeho chudobneho talianskeho Juhu na bohaty priemyselny sever Padskej Niziny /tusim, ze sa prestahovali do Milana/. Vnimavy divak rychlo potom pochopi rozdiely medzi bohatym priemyselnym severom na Padskej nizine a chudobnym polnohospodarskym Juhom. Moj druha skusenost s talianskym neorealizmom dopadla viac nez dobre. 89 % ()
Reklama