Údolí včel

Tam, kde mnozí spolukomentátoři vidí "famóznost", "vrchol kinematografie", "dokonalé filmové umění", nebo "filmový zážitek", tam já filmem částečně potěšen i zklamán hledám v komentářích také druhou stranu mince. Nacházím nesmělé zmínky (někomu chybí "bitvy", jiný komentuje "trochu neakční" nebo "naprosto monotóní atmosféra" a např. Boogeyman hodnotící čtyřmi hvězdičkami přímo píše "je to skvělý snímek, ale já se prostě dost nudil"). Snímek je na tuzemské poměry vysoce umělecky natočen (nádherná Uldrichova kamera), středověk je vykreslen velmi důvěryhodně a dost krutě. Téma víry však je pro mnohé diváky nezajímavé a děj lze vyjádřit jedinou větou - dezerce Ondřeje z rytířského řádu zpět ke světskému životu, zatímco jeho souvěrec se ho snaží přimět k návratu do kláštera. Tempo děje je pomalé, film je více psychologický než dramatický a mnohdy nejednoznačný co do pohnutek (jinak výtečně zahraných) hlavních hrdinů. Budu filmovým kacířem a dám intelektuálnímu klenotu české kinematografie jen průměrné hodnocení. A soudě podle pouhých 187 hodnocení na IMDb (k 11.3.09) bude Údolí včel asi pokladem jen v národním měřítku. Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=jw4mu37Riqw (11.03.2009)

Andělé jsou mezi námi. Bez nich bychom žili jako zvěř. Že se andělé neprojevují vždy právě tím nejjemnějším způsobem, je nad slunce jasné. Není nic vyššího než víra a za záchranu něčí víry je třeba bez mrknutí oka položit život svůj i kupu životů dalších. Rytíř Armin vše pochopil a konal nehledě na překážky a neohlížeje se na způsoby. Donedávna jsem si myslel, že vrcholem naší kinematografie je Markéta Lazarová; byl jsem donucen svůj soud zobecnit - je jím tvorba Františka Vláčila. (04.01.2006)

Pro případného diváka, jemuž jsou témata ohledně víry na hony vzdálená a nejsou pro něho příliš zajímavá, nepředstavuje "Údolí včel" zrovna lehkou podívanou. Tvůrce od svých diváků totiž žádá zvýšenou pozornost a schopnost zamýšlet se nad jednáním lidí, jež je ovlivněno mírou a hloubkou jejich náboženského přesvědčení; a také sledovat člověka poháněného touhou vzepřít se jim a najít svou vlastní, svobodnou existenci. Film se vedle otázek dotýkajících se síly víry jedince zabývá také tíží pozemského bytí a hledáním volnosti ve světě sešněrovaném přísnými pravidly a řády, jejíž nenaplněný ideál zde symbolizuje širé moře. Síla filmu tkví v neidealizovaném vyobrazení života ve středověké Evropě, kterou ocení i lidé, jež hluboká témata, která "Údolí včel" otevírá příliš neoslovují. Především pro věřící spoluobčany představuje mistrovské dílo českého klasika F.Vláčila očistec odproštěný od vyumělkovaného pozlátka. (18.01.2005)

Dva filmy, které se vyslovují jedním dechem - Markéta Lazarová a Údolí včel. Přes stejnou dobu vzniku a stejné autory má každý z nich své vlastní pojetí a posleství. Markéta je poměrně rozsáhlý filmový epos, zatím co Údolí včel nese zdání jednoduchého příběhu. Bohatost symboliky odhalí každý podle svých životních zkušeností. Zatímco včela je vnímána jako symbol čistoty a pannenství, vlk je symbolem pro dravost, úskočnost a zlo. Hlavní scény příběhu se odehrávají na Vlkově zasazeném do Údolí včel. Dobro i zlo jsou provázané v celém příběhu tak jako v životě, nikdo není černý nebo bílý. Houbka dialogů se odkrývá postupně, i když uvidím film znovu, vždycky odhalím něco nového. Vše co je vyřčeno má vizionářský charakter. Ať je to setkání Armina s představeným řádu či setkání se slepou dívkou. Co je pro asketického Armina větší hřích? Opuštění řádu nebo polibek od nevěsty? (24.09.2014)

"Řádu mě zaslíbil otec. Pro spásu své duše." Nebýt o rok mladšího Herzova Spalovače mrtvol sedělo by Údolí včel na mém pomyslném trůnu krále nad tuzemskou kinematografií. Takto je sice odsouzeno do pozice toho druhého, ale co už s tím... Z čehož plyne mimo jiné i to, že patřím k té "barbarské lůze" co považuje tento Vláčilův snímek za lepší Markéty Lazarové (což je trochu paradox, když vznikl vlastně jen pro upotřebení zbylých kostýmů a dekorací právě po ní). Bergmanovské proporce, nepopsatelně nádherná kamera (obvzláště záběru v závěru s mizením Ondřeje do temna se asi nikdy plně nenabažím) a Liškova partitura dělají ze sledování požitek pro mysl, zrak i sluch. No a herci jsou přímo... Tady není žádný Petr Čepek, ale jenom Ondřej z Vlkova. Není tu ani žádný Jan "rodinnými pouty zpoutaný" Kačer, ale pouze a jedině Armin von Heide. To samé platí i o všech ostatních. Jasné? Jasné! (14.02.2008)